V zajetí jeruzalémského démona - Dar

18. května 2016 v 8:18 | Safirika
Fandom: Assassin's Creed
Dvojice: Malik x Altair

Než se dáte do čtení, taktam budou změny barvy písma. Černá je normálně řeč postav a červená je řeč démona. Objevuje se to tam téměř po celý příběh, tak aby vás to nemátlo.

Altairův třetí cíl se nacházel v Jeruzalému. Talál, který obchodoval s lidmi, unášel je z Jeruzaléma a prodával je do otroctví. Altair se chtěl vykoupit a opět se stát mistrem asasínem.
Když konečně dorazil na základnu v Jeruzalému, zjistil proč se před jeho odchodem z Masyafu Al Mualim tak usmíval. Zdejší rafiq byl totiž Malik. Malik, kterého připravil o ruku a o bratra.
"Bezpečí a mír, Maliku."
"Tvá přítomnost zbavuje obojího." vyplivl Malik.
"Mám za úkol-"
"Já vím, co máš za úkol." zavrčel Malik. "Chceš se opět stát mistrem asasínem. Jenže i tak budeš pouhý novic…"


Altair po nepříjemném rozhovoru opustil základnu a vydal se shánět informace. Rozhodl se zjistit něco výslechem, od místního řečníka. Kdysi by tím pověřil ostatní, nebo by si ho přinejmenším alespoň užíval. Ale teď? Teď mu myslí běžely myšlenky týkající se Malika a jejich úkolu, který podělal. Chtěl se změnit. Napravit to. Dokázat Malikovi a všem ostatním, že není pouhý novic.
"Prosím, řekl jsem ti vše, co vím." žadonil řečník, který mluvil Találovím jménem.
"Nastal čas, aby sis odpočinul." odpověděl Altair.
Ozvalo se tiché cvaknutí a Altair vrazil řečníkovi čepel přímo pod hrudní kost a držel ho, zatímco se třásl, v koutcích mu pěnila krev a oči mu skelnatěly. Byla to rychlá smrt. Altair ho položil na písek a zavřel mu oči. Prošacoval ho a našel u něj dopis, který mu prokázal, že řečník hovořil pravdu.
Chudák.
Než se však Altair vrátil na základnu, obhlédl si Találovo skladiště.
Schválně se ten večer loudal, jelikož se mu k Malikovi vůbec nechtělo.Pro pírko si může dojít ráno. Vylezl na nejbližší rozhled, opřel se zády o zeď, pokrčil nohu a tu druhou nechal volně viset dolů. Byla teplá noc. Slunce již zapadlo, nebe bylo bez jakéhokoliv mráčku, hvězdy krásně svítily a měsíc ozařoval celý Jeruzalém. Takhle město vypadalo klidně. Bez jakéhokoliv ruchu. Člověk by ani neřekl, že je prolezlé templáři. Altair si přehrával konverzaci s Malikem. Popravdě se mu vůbec nedivil. Malik ho nenáviděl a pravděpodobně by dal vše, aby ho tenkrát Al Mualim doopravdy zabil. Vždyť přeci nedodržel zákony bratrstva a byl pak za to i následně potrestán. Altair díky tomu jaksi prozřel. Změnil se. Chtěl se změnit. Litoval toho, co Malikovi způsobil. Rád by se mu omluvil. Jenže ještě nenarazil na vhodnou příležitost.
Změnilo by se něco, kdybych mu před misí řekl, co k němu doopravdy cítím?
Zřejmě by ho asi nenáviděl ještě víc. Kolem akorát proletěl orel, kterého Altair chvíli pozoroval. Nic ho netížilo. Byl volný. Mohl si dělat, co chtěl.
Přál bych si být taky volný.
Vzduch kolem něj zchladl, vítr zesílil a klidnou nocí zazněl pronikavý křik. Altair okamžitě zbystřil. Křik po momentu ustal a sním i silný vítr. Teplota se vrátila do normálu. To co mu nahánělo obavy, nebyl výkřik samotný, spíše to, že ten výkřik pocházel z jejich základny. Altair se rychle zvednul, seskočil z rozhledny dolů do káry plné sena. Vylezl z ní, a co nejrychleji pospíchal do základny. Vtrhl do místnosti s mapami a rozhlížel se po ní. Hledal jakékoliv známky hrozby. Vše však bylo v naprostém pořádku. Nic se nezměnilo. Ani Malikův nenávistný pohled.
"Co tu chceš novici?" zavrčel na něj Malik.
"Slyšel jsem křik."
"O ničem nevím. Nic jsem neslyšel." odpověděl mrzutě Malik. "Něco se ti muselo zdát."
"Ne Maliku, jsem si jistý, že tu někdo křičel." vzdoroval Altair.
"Jediný, kdo tu bude křičet, budeš ty, pokud okamžitě neodejdeš." zavrčel Malik a sáhl po vrhacím noži, který měl na stole hned vedle map.
"Ty mi vyhrožuješ?" zeptal se ho překvapeně a až arogantně Altair. Za tu arogantnost se hned sám pokáral.
Malik se pouze ďábelsky usmíval a hrál si s nožem.
"Ne. Spíše tě varuji." odpověděl až s podivnou lehkostí v hlase.
Takhle ho Altair nikdy neviděl. Malik mu naháněl hrůzu. Už z pouhého pohledu na něj mu přejel mráz po zádech.
Tohohle Malika neznám. Není to ten z koho se mi podlamují kolena jen když ho vidím.
Malik mezitím obešel stůl a pomalu se přibližoval k Altairovi, který začal instinktivně couvat. Nechtěl svému příteli ublížit, více než už ublížil. Malik se stále ďábelsky usmíval. Když mu Altair pohlédl do očí, tak už to nebyly jeho oči. Malik měl normálně tmavé až černé oči, ale tentokrát byly černější než noc. I přes světlo pochodně, bylo vidět, jak jsou černé. I bělmo jeho očí zčernalo.
"Co jsi zač? Démon?" zeptal se Altair, zatímco proti němu vytasil meč. Ruka se mu však třásla natolik, že byl div, že mu nevypadl z ruky. Malik naklonil hlavu na stranu a uchechtl se.
"Copak? Nepoznáváš snad svého přítele, kterého jsi připravil o tolik věcí? Novici." Zeptal se ho se zvláštním důrazem na Novici a pozvedl ruku.
"Ty nejsi Malik." odpověděl Altair a stále couval. Byl však nepozorný. Zakopl o polštář, spadl na zem a meč mu vypadl z ruky.
"Vážně? Novici? Já se zase po dlouhé době cítím sám sebou." řekl posměšně.
Malik natáhl ruku a Altair se náhle ocitl nalepený na zdi. Nemohl se hnout. Nějaká síla, kterou neviděl, ho tlačila ke zdi. Snažil se vzdorovat, ale marně. Malik k němu klidným krokem došel. Stále se usmíval. Lehce mu přejel nožem po tváři, tak až z ní vytekl malý pramínek krve. Olízl nůž a uchechtl se. Došel zpátky ke stolu, na který vrátil nůž. Vzal si bílé pero, které původně mělo sloužit Altairovi k dokončení jeho mise. Pomalu se k němu vrátil a po celou dobu si užasle pírko prohlížel. Bílé pírko bylo přesným opakem jeho černých očí.
"Ach, Altaire… Užijeme si spolu spoustu zábavy." řekl Malik a přejel pírkem po altairově tváři. Pírko nasáklo altairovu krví. Už nebylo jasně bílé. Bylo pošpiněné. Altair trhl hlavou. Alespoň to dokázal. "Tc, c, c. Neboj se. Teď tě nezabiju. Ještě ne." řekl Malik a opět si prohlížel pírko.
"Táhni k čertu!" odsekl Altair.
"Tam už jsem byl. Věř mi, je tam nuda." odpověděl mu a zasmál se.
Z takového smíchu běhá mráz po zádech. Natáhl k němu ruku. Udělal jeden rychlý pohyb, který ani Altair nezaregistroval. Náhle však ucítil silnou bolest a vše mu před očima zčernalo. Upadl do černo černé tmy.

Altair se probudil a cítil silnou bolest v hlavě. Seděl na koberci, opřený o zeď s rukama spoutanýma ke zdi. Zeď byla studená a ta pouta strašně řinčela. Až teď si uvědomil, že na sobě nemá svou róbu a skrytou čepel. Bez toho si připadal jako nahý. Byl vysvlečený do půl těla. Až na kalhoty a boty, které mu zůstaly. Rozhlédl se kolem. Stále byl na základně a zřejmě už byl den, jelikož tam prosvítaly skrz dveře sluneční paprsky. Byl spoutaný na stejném místě, kde ho i omráčili. Zvláštní bylo, že tu bylo poklizeno.
Démon co má rád pořádek? To je k smíchu a pláči zároveň.
"Kdopak se nám to tu probudil?" zeptal se ho Malik, když vešel do místnosti. Přes rameno měl přehozenou tašku. Altair ho pouze sledoval s kamennou tváří a vražedným výrazem. Soustředil se na svůj orlí pohled a studoval Malika ze všech možných úhlů. Nikdy nic podobného neviděl. Nedokázal to popsat. Normálně lidi vidí bezbarvě, modře, žlutě nebo červeně, ale Malika? Viděl ho ve velmi tmavých barvách. Malikovi zmizel zklamáním úsměv z tváře. Položil tašku před Altaira a začal z ní vyndavat různé věci. Krátkou čepel, bič, louči, lahvičku s čirou tekutinou a lahvičku s bílým práškem, pak asi křemeny a váčky s něčím. Podle silné vůně by si tipnul, že různé druhy koření.
"Maliku…" oslovil ho Altair. Malik přestal vyndávat věci a podíval se na něj. Tentokrát měl své normální oči.
"Než mě zabiješ… Nebo co se mnou vůbec chceš udělat, tak bych se ti chtěl omluvit. Chápu, pokud mi neodpustíš a ani to od tebe neočekávám. Ale omlouvám se." Malik akorát pozvedl jedno obočí.
"Byl jsem hlupák. Celou tu dobu… Nikdy jsem ti neřekl, jak je mi to líto. Přišel jsi kvůli mně o paži. O Kadára (bratra). Máš na to veškeré právo." Malik se pousmál.
Tentokrát to nebyl děsivý úsměv, ale spíše smutný a slabý. Ten se však rychle vytratil a Malik se opět dal do vyndávání zbytku věcí. Altair si byl jistý, že na malý moment zahlédl normálního, starého Malika, kterého znal a miloval. Malik dokončil vyndávání věcí a opět se podíval na Altaira. Tentokrát se však opět ďábelsky usmíval a oči mu zakalila černota.
"Tahle schránka začíná být nudná. Plná sentimentu… Jak odporné. Pojďme se raději trochu pobavit." řekl Malik a uchopil krátkou čepel. Pomalu jí přejel Altairovi po hrudi. Lehce na ní přitlačil. Z rány začala téct krev. Malik položil čepel a prstem přejel přes ránu. Setřel jednu kapičku krve a olíznul jí. Slastně si mlaskl a olízl si rty. Sklonil se k Altairovi a olízl mu celou ránu. Altair se akorát oklepal. Bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné. Nakonec Malik vzal lahvičku s práškem a jejím obsahem posypal jeho ránu. Altair se ostře nadechl, ale jinak se ani nepohnul.
Tomuhle hajzlovi neukážu slabost a ani bolest. Neudělám mu tu radost. I když ta sůl zatraceně štípe.
Malik se zatvářil zklamaně. Chtěl, aby Altair trpěl.
"Budu muset přidat." řekl vážně.
Opět se otočil, rozříznul citrón na polovinu a jednu z polovin na měsíčky. Jeden z měsíčku strčil s úsměvem Altairovi do úst. Poté vzal celou tu polovinu a její šťávu vymačkal do rány. Altair zaťal ruce v pěst a zkřivil tvář bolestí a také kvůli tomu, že příliš silně skousl citrón v puse. Byla to strašná bolest, ale on byl na bolest zvyklý. Teda na tu fyzickou. Malik se usmál a prsty utřel šťávu stékající Altairovi po bradě.
Altair při jeho doteku ucukl. Malik ho poplácal po tváři a vzal si lahvičku se slanou vodou. Otevřel ji, zaklonil Altairovi hlavu, kterou přidržel kolenem (ne však moc silně, aby ho znovu neomámil) a její obsah mu postupně kapal do obou očí. Altair se snažil mrkat a, nebo alespoň úplně zavřít oči, ale bylo to marné. Slaná voda ho pálila do očí a on nemohl nic dělat. Altairovi tekly slané slzy po tvářích a ztěžka oddechoval.
"To po mně až tolik toužíš? Neboj se teprve začínáme." zašeptal mu Malik do ucha, na které mu následně dal malou pusu.
Jak to dořekl tak na malý moment odešel i s loučí. Altair si mohl na chvilku oddechnout. Nejraději by si otřel oči a smyl všechnu sůl z rány.
Co jsem komu udělal?
Malik se poté vrátil i s doutnající loučí. Přišel k Altairovi a pomalu mu začal pálit kůži doutnajícím koncem. Altair ze sebe vydal přidušený výkřik.
"Takhle se mi to líbí." usmál se Malik.
Takhle ho ještě několikrát zopakoval, než přešel k bičování. Bičoval ho, neskutečně si to užíval a ďábelsky se při tom smál. Zničehonic náhle přestal a odešel ke stolu, kde začal něco připravovat. Altair neviděl, co Malik dělal, jelikož k němu byl otočený zády. Měl z toho špatný pocit.
Malik mezitím dával přísady do dřevěné misky. Snažil se to trochu promíchat, ale jednou rukou mu to moc nešlo.
,,Přístě si najdu tělo, které bude mít obě ruce, protože tohle je fakt na hovno." zanadával a poté něco zamumlal a celý obsah misky vzplál. Malik ho následně zalil kozím mlékem. Vzal misku a vrátil se zpět k Altairovi. Zkusil mu trochu nalít do pusy, ale Altair to na něj vyplivnul. Malik se na něj ušklíbnul.
"Takže to chceš takhle?" zeptal se a zablýsklo se mu v očích.
Malik si to nalil do úst a nebezpečně se přibližoval k Altairovi. Ten uhnul hlavou na stranu. Sklonil se, vzal Altaira za obličej a přitiskl mu svá ústa na ty jeho. Palcem ho donutil ústa otevřít a tím mu tak vlil tekutinu do úst.
Nenechám tě to vyplivnout, Tentokrát ne.
Neodtáhl se od něj, dokud nepolkl. "Hodný kluk."
"Vyliž mi." zavrčel na něj naštvaně Altair.
"Ó ano, to mám přesně v plánu." Tak takovou odpověď Altair nečekal.
Doufám, že si dělal prdel.
Malik začal pomalu svlékat z Altaira i zbytek oblečení.
"Co to kurva děláš?" začne, ale je umlčen polibkem. Altair se záhadně ocitne nahý. Zrudne a snaží se nějak schovat. Bohužel mu je to k ničemu.
"Víš, na chlapa máš opravdu pěkné a vypracované tělo." poznamená Malik. Altair se na něj podívá a zrudne, jelikož i on se svléknul.
"Jestli na mě šáhneš, useknu ti ruku!" vyhrožoval Altair.
"Ne, neusekneš. Na to máš tohohle chlápka až moc rád." řekne a ukáže na svou schránku.
Démon popojde k Altairovi a lehce ho vezme za penis. Začne jej třít a mnout. Altair se snaží udržet na uzdě a zatím se mu to daří.
"Pche, bez reakce?" řekne a klekne si. Pomalu si ho vezme do pusy. Chvíli ho jen tak cumlá a pak ho celého vyndává z úst a zase dovnitř. Z altairova hrdla uteče sten.
"Takže ne ruční práci, ale pusou?" zasměje se a opět si ho vezme do úst a začne opět přirážet. Altair zaklonil hlavu a snažil se nevnímat svůj přicházející orgasmus. Démon si toho byl vědom a to byl důvod, proč ho vyndal z pusy.
"Tak a teď se uvolni." řekne, zvedne jednu Altairovu nohu a přirazí až po kořen. Altair vykřikne bolestí a začnou mu téct slzy. Nejen kvůli té bolesti, potupě, kterou mu démon způsobil, ale i zrady z Malikovi strany.
"Ššš, neboj, ta bolest přejde. Možná" zašeptá mu a začne přirážet. Je mu jedno, jak moc Altair naříká a prosí, ať toho nechá. "Jsi kurevsky těsný."
Pokojem se nese řinčení řetězů a pláč s nářky.
"Maliku *vzlyk* prosím *vzlyk* už ne *vzlyk*." zaprosí Altair.
"Nesnaž se, on tě neslyší, ale protože jsem taky býval člověkem, ironie já vím, tak ti něco dám." Malik dá Altairovi pusu a udělá se do něj. Najednou zvedne hlavu a Altair v jeho očích už nevidí černotu.
"Altaire? Co se to tu děje?" rozhlíží se a zarazí se nad Altairovou uplakanou tváří. Sklopí zrak a uvidí, co udělal.
"Altaire…" řekne jemně a pomalu z něj vystoupí. Altair zkřiví obličej bolestí a ostře se nadechne.
"Do prdele." zakleje Malik.
"Ne, prosím už ne." vydechne vystrašeně a uplakaně Altair.
"Copak sis to neužil?" řekne Malik. Altair se na něj vyděšeně a unaveně podívá.
"Ne, počkej. To jsem říct nechtěl. Chtěl jsem říct, že ti ho tam narvu znova a znova." Altairovi opět začaly téct slzy velké jak hrachy.
"Už se to děje znova. Vrací se." Jen co to Malik dořekne, vezme odněkud dýku a bodne se do břicha.
"Maliku! Maliku, co to děláš?!" vykřikne Altair samým překvapením.
"Promiň novici." ušklíbne se. "Promiň mi to a už se netrap tím, co se stalo v tom chrámě. Dávno už to neřeším *kuck* Odpustil jsem ti." jen co to dořekne, lehce políbí Altaira na rty a upadne na zem.
"Maliku? Maliku?! Do prdele zvedni se!" křičí Altair. Začíná propadat panice. Vždyť je nahý, připoutaný u zdi s nahým polomrtvým za chvíli už mrtvým přítelem.
"POMOC! Maliku! Prober se!"
Malik se po krátkém momentu začíná třást a z jeho úst začal vycházet obří černý kouř. Malik sebou škubne a pootevře oči.
"Altaire…" vydechl lehce a začne něco hledat v kapse odhozeného kabátu.
"Co to děláš? Nehýbej se!" křikne na něj Altair.
"Pf .....pořád jsi novic." řekl ztěžka a zavřel oči. Všechen jeho pohyb ustal.



Ahojte, tak tady je moje první fikce na assassin's creed. Doufám, že se vám líbila. Tuto povídku chci schválně trochu protáhnout. Z prvu to měla být jednorázovka, ale díky Rose, to bude trochu delší. Nápady jsem čerpala ze hry a z knížky, ze které jsem použila i pár vět. Také bych chtěla Rose poděkovat za vnuknutí nápadu, celkové inspirace, v kontrole textu a především pomoci v části povídky. Vaše Safirika.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama