V zajetí jeruzalémského démona - Vyznání

31. července 2016 v 20:00 | Safirika
Fandom: Assassin's Creed
Dvojice: Malik x Altair

Od toho incidentu uběhl téměř měsíc. Nyní dostal úkol, který se týká Jeruzaléma. Městu, kterému se po celou dobu snažil vyhnout. Jedná se o speciální úkol, který jeho mysl držel dál od vzpomínek na něco, co nerad zmiňoval. Nikomu, ani mistrovi však nic neřekl. Něco, co mu od té chvíle přivádí noční můry a strach, který v životě necítil. Altair z toho incidentu byl v hrozném stravu. Al Mualim ho musel stáhnout z mise a poslat náhradu, jelikož Altair nebyl psychicky úkol splnit. Ani nebyl schopný po dva týdny slov. Musel si však připravit nějakou výmluvu, jelikož pravda by mu přinesla mnohem větší ostudu a pohrdání, než už se mu dostává. Polovina lidí jím pohrdali a vysmívali se mu, druhá s ním soucítila. Nejvíc si z něj však utahoval Abbás. Rád viděl Altaira trpět. Užíval si, jak se jeho bývalý přítel topí v hanbě. Byla to jeho vnitřní pomsta. Stejně ho ale svíral fakt, že ho nemohl zesměšnit sám.


Altair byl zrovna na půli cesty z Masyafu, když začal přicházet večer. Nechal tak koně volně ať se napase. Ani se nebál, že by utekl, jelikož jediný kousek zeleně a voda byly přímo tam, kde zastavili. Napil se ze studánky, sedl si do písku a opřel se o studnu. Písek byl příjemně hřejivý. Tento večer mu však připomínal ten, kdy slyšel ten pronikavý křik. Přejela jím zimnice a Altairovi začaly stékat po tvářích slané slzy. Nechápal proč, ale náhle si připadal bezmocný, plný smutku, bez života. Sledoval červenající se nebe a snažil se zjistit proč. Proč si poslední dobou připadá tak zvláštně. Proč se v něm tak mísí pocity.
Když konečně přestal plakat, vyndal chleba, který měl zabalený v kuse plátna. Měl s sebou i několik datlí, ale zrovna by si raději dal kus masa, nebo alespoň úplně jiné ovoce. Třeba pomeranče. Nakonec jídlo vynechal, položil jednu ruku na meč a zavřel oči. Ticho a klid pouště ho jednoduše uspali.
Toho rána mu nebylo moc dobře. Velmi ho bolel žaludek a motala se mu hlava. Pokusil se pomalu zvednout, ale to mu pouze přitížilo. Jednou rukou si držel žaludek a druhou se opíral o okraj studny. Udělal jeden krok, jenže to nebylo to nejlepší rozhodnutí. Zvedl se mu žaludek a Altair se vyzvracel do trávy vedle studny. Otřel si ústa a chvilku odpočíval, než se mu udělalo líp, aby se mohl vydat opět na cestu. Došel ke svému koni, který se pásl několik kroků od něj, nasedl a vydal se opět na cestu.
Do Jeruzalému dorazil kolem poledne. Lehce díky několika učencům prošel kolem stráží a okamžitě se vydal do shánění informací o Robertovi. Musel se však taky ohlásit na základně. Do toho se mu dvakrát nechtělo. I když to nikomu nepřiznal, tak z toho místa měl hrůzu. Ne jenom z toho místa, ale i ze setkání s Malikem. Pár dní po tom incidentu se dozvěděl, že Malik přežil. Za to byl s celého srdce rád. Jenže ho velmi mátl poslední polibek, který mu Malik věnoval, než se probodnul. Netušil, jestli to nebyl démon, který v něm stále přetrval nebo, že to nebylo upřímné. Že je mezi nimi pouze pracovní vztah. Že k němu nic necítí a nic si z té doby nepamatuje. To ho sžíralo zevnitř.
Jen tak se procházel ulicemi Jeruzaléma a přemýšlel, jak informace, které o Robertovi získal, předat Malikovi, získat od něj svolení k misi, aniž by se s ním setkal. Nakonec, když už si myslel, že to jinak nepůjde, narazil na tržišti na informátora.
"Bezpečí a mír s tebou bratře." pozdravil Altair.
"I s tebou. Co pro tebe mohu dnes udělat?" optal se informátor.
"Potřebuji, abys něco doručil rafiqovi. Řeknu ti to hlavní, co vím. Ty mu ty informace předáš, spolu s mým plánem a poté mi povíš, co po tobě vzkáže."
"A proč tam nezajdeš sám?" zeptal se zmateně informátor.
"Protože mám ještě spoustu věcí na práci." zavrčel na něj Altair.
"Dobře, dobře. Vyřídím mu to, ale… budu za to od tebe potřebovat menší službu."
"Jakou?" zeptal se arogantně Altair.
"Zabiješ za mě několik lučištníků. Znají mou tvář a ušetříš mi tak čas. Něco za něco. To je fér."
"Fajn. Sejdeme se tady u té lavičky za soumraku." Altair ani nečekal na informátorovu odpověď a vydal se obhlídnout hřbitov, na kterém e má Robert nacházet. Cestou rovnou vyřídí ty lučištníky.
Na assassínské základně
"Bezpečí a mír s tebou, Maliku." pozdravil informátor, kterého Altair poslal, když vešel dovnitř. Malik akorát studoval mapy a nevěnoval mu moc velkou pozornost.
"I s tebou." odpověděl Malik, aniž by zvednul hlavu. "Co pro tebe mohu udělat?" zeptal se.
"Mám ti vyřídit vzkaz od Altaira." Když Malik zaslechl Altairovo jméno, zvednul překvapeně hlavu. Informátor by se vsadil, že v rafiqovi oči byly na moment černé. Ale zřejmě se mu to zdálo, nic takového přece není. Říkal si informátor v hlavě.
"Donesla se mi zpráva o Altairově příchodu. Akorát mě překvapuje, že nepřišel sám."
"Vzkazuje, že má hodně práce."
"Hmm, a co mi tedy máš vyřídit?" zeptal se nakonec Malik. Informátor mu tedy, sdělil vše, oč ho Altair žádal, včetně toho kde a kdy se s ním má později setkat. "Odpočiň si, bratře. Povolení k misi mu předám osobně. Nic takového by se nemělo dělat přes posla." odpověděl Malik po dlouhém uvažování.
Později toho dne
Pomalu se začínalo stmívat a Altair pomalu, ale jistě mířil k místu setkání. Posadil se na lavičku a jen tak sledoval spěchající lid. Trhl sebou, když se někdo dotkl jeho ramene. Trhl zápěstím, vytasil skrytou čepel a zastavil se těsně u hrdla jeho vyrušitele. Čekal templáře, nebo obyčejného kupce, který by mu nabízel své zboží, či informátora. Toho koho viděl, rozhodně nečekal.
"Maliku." vydechl překvapeně.
"Jsem rád, že tě vidím celého a v pořádku." odpověděl Malik s mírným úsměvem a přisedl si k Altairovi.
"Proč jsi tu?" zeptal se Altair.
"Proč jsi nepřišel ty?"
"Měl jsem něco na práci." odpověděl nevrle.
"Altaire…" začal Malik. "…pravdu."
"Nechci o tom mluvit." zavrčel Altair a chystal se zvednout a odejít, kdyby ho Malik nechytil za ruku. Mohl by se mu lehce vykroutit, ale to neudělal. Namísto toho tam jen stál.
"Je to kvůli tomu, co se stalo před měsícem?" Altair se zarazil. Nečekal, že by si to Malik pamatoval. S obavami v očích se ohlédl na Malika. Ten ho pouze sledoval a vyčkával na správný moment. Nakonec Altair povolil a posadil se zpět na své místo. Malik ho i přes to stále držel za ruku. Altair si toho všiml. Podíval se na jejich ruce a poté opět na Malika. Vypadal, jakoby ho něco tížilo. "Chtěl bych se ti, i když to zřejmě nic nezmění omluvit za to, co se stalo té…"
"Maliku-" Chtěl ho Altair zarazit.
"Ne Altaire. Je to moje vina. Něco se stalo a já… já se nedokázal ovládat…" V Altairovi rostli obavy. Teď mu určitě poví, že k němu nikdy nic necítil. Malik si ale všiml Altairova obličeje, i toho jak se mu do očí hrnou slzy. Pustil tedy jeho ruku a pohladil ho po tváři. "Přál bych si, aby to tenkrát dopadlo jinak. Měl jsem na tebe vztek, kvůli Šalamounovu chrámu a ten mě ovládl, ale…" malinko se odmlčel. "Miluji tě, Altaire a je mi jedno, jestli mě po tom všem nenávidíš. Chápu to."
"Maliku, já…já…" Tohle Altair nečekal. Netušil co říct. Teď už se rozbrečel úplně. Velký assassín a brečí.
Malik mu rukávem otřel slzy a objal ho. Altair zabořil svůj obličej do jeho černého kabátu. Malikova přítomnost ho uklidňovala a ten jeho kabát, byl příjemně teplý plný Malikovi vůně. Po několik dlouhých minut tam jen tak takhle seděli, dokud Altair nezvedl hlavu.
"Taky tě miluji, ale bál jsem se." zašeptal Malikovi do ucha, když se dostatečně uklidnil a lehce se od Malika odtáhl. "Bál jsem se ti to říct. Bál jsem se, že to nebudeš cítit stejně. Že mě odmítneš." přiznal Altair.
"Abych byl upřímný, tak jsem se taky bál. Od toho incidentu jsem si v hlavě přemítal tento rozhovor a nikdy jsem si nemyslel, že to takhle skončí."
Malik se lehce naklonil, až se dotýkali nosy a jemně rty. Jejich polibek se z malého, něžného a nevinného změnil v plný vášně a touhy po tom druhém. Museli se však odtrhnout, aby se mohli nadechnout a aby nepřitahovali moc velkou pozornost. Opřeli se o lavičku a Malik objal Altaira kolem ramen. Chvilku tam takhle seděli a sledovali se červenající se nebe.
"Takže Robert de Sable?" zeptal se Malik. Altair akorát kývnul hlavou. Malik zrušil jejich objetí, vzal Altaira za ruku a zadíval se mu s vážným pohledem do jeho jantarových očí. "Prosím, nenech se zaslepit pomstou. Oba dobře víme, že z toho nic dobrého nevzejde."
"Nemáš se čeho obávat. Nehodlám se mstít. Pouze splnit úkol." Odpověděl klidně Altair.
"Hlavně se mi vrať." řekl Malik, když ho políbil na čelo a z kapsy vyndal bílé orlí pero. Jeho hlas byl měkký a tak plný starostí.
"Vrátím se. Vždycky se vrátím." odpověděl Altair.
Po úspěšném dokončení mise
Altair utíkal, jak nejrychleji mohl. Pronásledoval ho snad celý Jeruzalém. Zahnul za roh a skočil do kupky sena. Ani ne po třech vteřinách kolem něj proběhli vojáci. Hledali ho téměř všude, ale nikoho nenapadlo prohledat seno. Po dlouhé době se vojáci rozdělili do menších skupin a šli dál pátrat po městě. Altaira všechno bolelo. Proč na tom hřbitově muselo být tolik lučištníků a vojáků? Dobře byla to past ale i tak? Vylezl ze sena a opatrně se proplížil k základně.

Malik zaslechl ránu s tlumeným zaskuhráním. Vyšel před dveře a našel tak na zemi rozpláclého a krvácejícího Altaira.
"Altaire!" Vykřikl a okamžitě k němu přiběhl. Opatrně ho podepřel a vzal ho opatrně do pracovny, kde mu sundal svršek uniformy. Chudák byl samý šrám a z ramene mu koukal šíp.
"Maliku." vydechl ztěžka Altair.
"Hlavně zůstaň při vědomí, ošetřím ti ty rány."
"Byla to past." řekl nepřítomně.
"Cože?" zeptal se překvapeně. Vzal vyčnívající šíp a opatrně ho vytáhl. Kdyby prošel skrz, bylo by to snazší.
"Celé to bylo naplánované." pokračoval Altair.
"Ale jak to?"
"To nevím, ale všechny mé oběti naznačovali, že máme v řadách zrádce.
"A netušíš, o kom tom mluvili?"
"Ne, ještě ne. Ale vím, kam se vydat." Altair trhl rukou, kterou mu Malik obvazoval. "Budu tě potřebovat na Masyafu. Musíš získat nějaké informace… Sám poté pojedu na místo, kde se nachází armáda krále Richarda a Robert de Sable. Získám tak informace, které potřebuju a zabráním tak veliké tragédii." Už se chtěl zvedat, kdyby ho Malik nestrčil zpátky na lavičku.
"Ne!" zavelel. "Nikam nepojedeš. Akorát by tě v tomhle stavu zabili. Pojedeš se mnou. Společně tak odhalíme zrádce." Altair na něj nejistě pohlédl. Malik akorát dál v tichosti ošetřoval jeho rány.
"Dobře." řekl po chvíli již znavený Altair. Malika jeho reakce potěšila. Už se bál, že by tam vyrazil na vlastní pěst. Podepřel opět Altaira a vzal ho na koberec s polštáři, který sloužil k odpočinku. Opřel ho o polštář a došel pro něco ke stolu. Po chvilce se vrátil i s karafou čerstvé vody. Dal mu napít a nakonec se posadil vedle něj. Spolu tam tak seděli a poslouchali zvonící zvony, které vyhlašovaly poplach. Altair si opřel hlavu o Malikovo rameno a nakonec po chvíli zmožen bojem si lehl a položil hlavu do jeho klína a usnul tvrdým vítězným spánkem. Malik ho několik minut hladil po vlasech. Všiml si však, že se jeho přítel třese. Opatrně si tedy sundal černý kabát a přehodil ho přes Altaira, který se do něj zachumlal až po uši. Poté mu opět začal lehce cuchat vlasy a nakonec sám usnul.


Ahojte, tady vám přináším další díl jeruzalémského démona. Doufám, že se vám bude líbít a budu vděčná, za vaše názory ohledně povídky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nori Nori | 19. srpna 2016 v 9:31 | Reagovat

To je úžasný, ti dva se mi líbí spolu :D píšeš úžasně ;-) prosím, jen piš dál, už se nemůžu dočkat pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama