V zajetí jeruzalémského démona - Odhalení

23. září 2016 v 12:00 | Safirika
Fandom: Assassin's Creed
Dvojice: Malik x Altair

Altair se následujícího rána vzbudí poměrně brzy. Leží na polštářích přikrytý Malikovým kabátem. Všechno ho bolelí. Rozhlédne se kolem sebe, ale nikde Malika nevidí. Pomalu se tedy posadí s myšlenkou, že se po něm půjde kouknout. Posadí se a nějak pohne rukou tak, že jeho ramenem projede ostrá pronikavá bolest. Altair zaskuhrá bolestí a lehce se dotkne místa, kde bolest cítí. Má ho obvázané, ale když se poté podívá na své prsty, tak je má od krve. Pravděpodobně mu praskly stehy. Pomalu a hlavně opatrně se vyškrábe na nohy.
Jako první se rozhodne zkontrolovat místnost s mapami. Vejde dovnitř, ale Malik nikde.
"Maliku?!" zavolá nejistě. Žádná odpověď.
"Kde jsi?" zeptá se téměř šeptem sám sebe. Nakonec to vzdá, a jelikož ho spolu s ránami, které obdržel, začne bolet břicho, tak si jde nazpět lehnout.
Po několik dlouhých minut ticha konečně jeho pozornost upoutá zvuk otevírajících dveří. Vzhlédne ve směru, odkud přišel zvuk a na obličeji se mu vynoří široký, šťastný úsměv, když ze dveří vyjde Malik.
"Dobré ráno, Altaire." pozdraví ho, když si všimne, jak ho zraněný assassín sleduje.
"I tobě." odpoví a stále z něj nespouští oči. Malik mezitím položí brašnu na stolek, kterou měl doteď přes levé rameno. Brašna byla tak plná, že jakmile jí položil, vypadl z ní pomeranč.
"Nakoupil jsem jídlo na cestu, takže můžeme vyrazit do Masyafu." začne z ničeho nic Malik. Altair pouze kývne na souhlas, ale jinak nic neřekne. Malik mezitím k němu dojde a posadí se vedle něj. "Co tvé rány?" zeptá se a opatrně mu začne sundavat špinavý obvaz. Rána na rameni už vypadá lépe, za to Altair je nezvykle potichu. "Co se děje, Altaire?" zeptá se opět.
Altair pořád mlčí a sleduje Malika. Nakonec však začne mluvit.
"Nevím, jak to říct, ale mám z toho všeho zvláštní pocit, možná i trochu strach. Z toho co se stalo, i z té cesty na Masyaf." Malik se už chystá odpovědět, když Altairovi neskutečně zakručí v břiše.
"Nebo, máš prostě hlad." zavtipkuje a vstane. "Donesu ti něco k jídlu." než však odejde, tak se skloní a políbí Altaira na čelo. Ten se začne culit jako sluníčko a trochu červenat.


Před branami Jeruzalému už čekají dva odeslání koně s brašnami jídla. Oba muži nasednou a vydají se před polednem na cestu. Sice by bylo lepší, kdyby vyrazili dřív, ale lepší než kdyby vyrazili k večeru. Jedou mírným klusem, jelikož Altairovi je špatně a taky kvůli jeho poraněním. Malik chtěl cestu odložit, dokud se mu neudělá lépe, jenže Altair je tvrdohlavý mezek a nedá si říct.
"Až budeš chtít, tak kdykoli zastavíme."
"Zatím to zvládám, takže jedeme dál." odpoví Altair. A tak takhle jeli, dokud nezbylo pár hodin do večera.
"Za pár hodin se bude stmívat. Utáboříme se." zavelí Malik, a aniž by čekal na Altaira, zastaví a sesedne z koně. Vybral dobré místo na tábor. Stejné místo, na kterém tábořil Altair předtím. Altair Malika napodobí a jde mu pomoc s jídlem. Problém nastane, když Altair zjistí, že Malik nekoupil žádné maso.
"Dal bych si maso." mumlá si pro sebe. Takhle si Altair mumlal snad půl hodiny a Malika to už začalo tak štvát, že vstane od ohně a jde líčit pasti, jestli se mu nepodaří něco ulovit. Asi po další hodině se konečně něco chytí. Malý králík. Malik ho vezme k ohništi a chystá se ho zabít, když ho Altair zastaví.
"Ne! Nedělej to. Nech toho chudáčka." křikne na něj.
"A to mám raději pořád poslouchat to tvoje mumlání?"
"Ne, ale tak roztomilý drobeček? Nech ho žít ty necito." trvá si na svém Altair.
"Fajn, pro tebe cokoliv." povzdechne si Malik a chce ho pustit, když ho Altair zase zastaví.
"Proč ho pouštíš? Zab ho konečně, ať se můžeme najíst." okřikne ho opět Altair v doprovodu kručení břicha. Malik netuší co si o tom myslet.
"Tak dobře." odpoví nejistě a nakonec králíka podřízne a za Altairovi pomoci ho stáhne z kůže a dá na oheň.
"Mňam, povedl se ti." libuje si Altair, když byl králík konečně dost opečený.
"Jsem rád, že ti tak chutná." odpoví Malik s úsměvem, který se vzápětí vytratí. "Jinak, cítíš se v pořádku v poslední době?" zeptá se s obavami.
"Jo, je mi fajn. Teda až na ty rány, ale to je normálka. Děje se něco?"
"Ne, jen… O nic nejde." odpoví a kousne do jídla.
"Co se děje? Mě to můžeš říct. Nechci, aby ses trápil." To Malika dojme. Rád by mu to řekl, ale bojí se, že ještě nenašel ten správný čas.
"Jen jsem rád, že jsi v pořádku a že se na tebe mohu spolehnout." odpoví. Sice to není vše, co mu chtěl říct, ale prozatím to je nejlepší možnost. To Altairovi jako odpověď stačí a opět se pustí do králíka. Malik mezitím přemýšlí nad tím, jak Altairovi říct, že to, co mu v démoní formě dal vypít, bylo kouzlo, které jak si funguje. Že je Altair těhotný a čeká jejich potomka. Tyto myšlenky Malika tíži a bojí se, že kdyby mu to řekl, že by to pouze zhoršil. Zvlášť, když je jeho drahá polovička tak náladová.

Na Masyaf se dostanou následující den okolo poledne. Celá vesnice i s pevností je prázdná. Teda spíše to takhle vypadá. Malik s Altairem po sobě hodí starostlivé pohledy. Sesednu z koní a pěšky se vydají na pevnost. Koně by přeci jen přivedli větší ppozornost. Ve městě najdou malou hrstku ani ne tak šest assassínů, kteří je následují. Společně dojdou až před pevnost, kde na ně zaútočí jiní assassíni. Těmhle září zlatě oči a blábolají něco o ráji. Ty lehce porazí a na Altairův rozkaz nechají všechny na živu.
"Bude lepší, když se rozdělíme. Maliku, ty to vezmi zezadu a zaútoč na pevnost. Budou se soustředit na tebe a nebudou čekat můj útok." zavelí Altair.
"To se mi nelíbí. Půjdeme tam společně…" snaží se Malik, ale Altair ho nenechá.
"Prosím, věř mi. Vím, co dělám. "
"Ach, tak dobře. Hlavně buď opatrný." povzdechne si Malik. Nejraději by ho teď objal a políbil pro štěstí, ale nechce, aby ho viděli ostatní.
"Ty taky." odpoví Altair a opustí skupinku. Projde pevností, až dojde k tajné zahradě. Ostražitě do ní vejde, ale náhle, jako kdyby ho něco spoutalo. Nemůže se pohnout.
"Koho pak to tu máme. A Altaire, co tě ke mně přivádí." zazní za Altairem povědomý hlas.
"Splnil jsem svůj úkol a měl jsem nějaké otázky. Myslel jsem si, že mi dáš odpovědi, ale zdá se, že ty přišli dřív než ty." odpoví Altair a to co ho svazovalo, jako kdyby se utáhlo ještě víc.
"Víš, Altaire, myslel jsem si, že jsi speciální. Že jsi můj anděl. Ale díky tomu, že ses pakoval s tím démonem… Pořád tomu nemůžu uvěřit. Měl jsem tě jako vlastního syna a ty? Ty se mi za to takhle odvděčuješ?! Omlouvám se, Altaire, ale nedáváš mi jinou možnost." postava konečně vystoupí ze stínů. V jedné ruce drží zlatou zářící kouli a v druhé meč. Altair sebou škube a snaží se uvolnit z neviditelného sevření. Jak k němu postava přistupuje blíže, Altair by se vsadil, že v něm roste síla.
"Zadrž, neukvapuj se. Nedělej to, Al Mualime." snaží se stále Altair, ale jeho bývalý mistr a učitel neposlouchá.
"Mě nemůžeš zastavit, Altaire. Já jsem totiž bůh." Řekne a chce udeřit mečem.
"Ne nejsi." odpoví Altair chladným hlasem, vyhne se útoku a sebere Al Mualimovi zlatou kouli. Ta se rozzáří jasným oslepujícím světlem, které zahalí celou skrytou zahradu. Stejně tak jak se rychle objeví tak i zmizí a vše se náhle zdá tmavé. Teda až na Altaira, který jakoby vznáší světlo do temnoty. Jako malý plamínek zářící ve tmě. Jeho uniforma se změní a i jeho výraz je jiný. Je tvrdý a přísný. Jeho oči žhnou zlatou barvou a na zádech se mu rozpínají dvě obří sněhově bílá křídla. Temnota, která ho doteď obklopuje, se začne shlukovat do postavy Al Mualima. Když je stařík již ve své původní podobě, okamžitě začne na Altaira útočit. Ten se všem jeho útokům ladně a rychle vyhýbá, jako kdyby to nic nebylo. Al Mualima to unaví a hodí po Altairovi vražedný pohled. Jeho černé oči jsou plné opovržení a nenávisti. Už se chystá opět udeřit, když se Altair dá do protiútoku. Stačí mu však pouze jeden útok, aby protivníka dostal do kolen. Al Mualim stále žije, i když se svírá na zemi bolestí.
"Myslíš si, že zrovna ty můžeš používat sílu Úlomku Ráje? Jak pošetilé." plivne na něj Al Mualim.
"Pošetilé bylo si myslet, že tě nikdo neporazí." odpoví Altair s ledovým klidem. Altair trhne zápěstím, vytasí tak skrytou čepel a chystá se uštědřit svému nepříteli poslední ránu, ale zarazí se. Vždyť by mu přeci mohl dát druhou šanci.
"Altaire…" řekne někdo jeho jméno a Altair se otočí. Stojí tam Malik, který ho nehnutě sleduje. Již na takovou dálku dokáže Altair rozeznat Malikovo zčernalé oči. Připadá mu nemožné, že by byl Malik opět posedlý. Malik udělá krok v před a Altair zase krok vzad. Úplně zapomene na svého nepřítele. Malik si všimne Altairova výrazu a jeho zděšených očí.
"Nemusíš se mě bát. Jsem to stále já." řekne a udělá další krok vpřed. I když to bych zřejmě řekl, i když bych byl posedlý pomyslí si vzápětí Malik.
"Maliku…"
"Nemusíš nic říkat…" a dál jde blíže, když zničehonic vrhne po Altairovi vrhací nůž. Nemíří však na Altaira, nýbrž na prchajícího Al Mualima, který sebou plácne na zem. Altair se ohlédne přes rameno a kromě ležícího starce zahlédne i svá křídla. Překvapením sebou trhne, ale dál se nepovažuje pohnout a s vystrašenýma očima prosí Malika o pomoc. Ten k němu spěšně dojde a zprvu se lehce zarazí. Nikdy dřív anděla z takové blízkosti neviděl. Rychle se však vzapamatuje a okamžitě ho obejme. To krapet zaskočí Altaira, ale hned se objetí poddá a přidá se. Malik mu zezadu přejede po křídle a ucítí, jak se Altair zachvěje.
"Už je to v pořádku." zašeptá a pohladí Altaira po zádech.
"Je mi jedno, co všechno se událo, pořád tě miluji." řekne z ničeho nic Altair.
"Taky tě miluji. Na to nezapomínej." odpoví Malik, odtáhne se a věnuje Altairovi lehký polibek.
"Co uděláme s tím zrádcem?" zeptá se poté Malik a ukáže na Al Mualima. Dojde k němu a chytne ho za vlasy. Al Mualim zaskučí bolestí.
"Chtěl jsem mu dát ještě šanci." odpoví Altair.
"Je to démon, ten se nikdy nezmění." řekne Malik.
"Ty jsi taky démon." apeluje na něj Altair.
"Tak dobrá." odpoví nakonec Malik a povzdechne si.
"Udělal sis z něj pěkného mazlíčka. Pěknou děvku. Nebo, by to bylo naopak?" řekne z ničeho nic posměšně Al Mualim. V Altairovi, jako kdyby něco přeskočilo a mrknutím oka zavalil Al Mualima řadou ran pěstí. Následně to vypadá, že se uklidnil, jelikož se k němu otočí zády. A vážně to tak pouze vypadalo. Během okamžiku se totiž otočí s mečem v ruce a utne mu hlavu. Malik ho pouze sleduje s vykulenýma očima. Tohle teda nečekal. I když už se bezvládné tělo svalilo na zem, Malik stále drží jeho hlavu. Altair pustí meč na zem, klesne na kolena a po tváři mu proudem tečou slzy. Spolu s mečem pustí i Úlomek Ráje, který se odkutálí stranou. Altairovi zmizí křídla a vypadá tak, jak ho Malik zná.
"Co jsem to udělal." naříká. Malik okamžitě pustí hlavu na zem a klekne si k Altairovi. Jemně ho pohladí po tváři, čímž mu setře slzy.

"Udělal jsi dobrou věc." utěšuje ho Malik a Altair se na něj podívá takovým pohledem, plným viny. Ani jeho oči už tak nezáří, ale i tak v nich zbylo dost světla. "Není to tvoje vina. Sám si o to říkal." pokračovuje a Altair přikyvuje. "Pojďme domů. Spolu." dodá, vstane a nabídne Altairovi ruku, který jí se smutným úsměvem přijme.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama