Krásy moře - finále

7. dubna 2017 v 20:00 | Safirika



Ahojte,
po hodně dlouhé době Vám sem přidávám závěrečný a konečný díl Krásy moře. Je krapet delší, ale to k tomu patří. Doufám že se Vám bude líbit.

Již to bude více než týden, co se Castiel pokoušel najít jakoukoliv stopu po zmizelém mořanovi. Neustále procházel po domě a pokoušel se najít nějaký náznak nebo stopu po tom, kam mohl mořan zmizet. Dokonce se potápěl i v okolí svého domu. Nemohl vůbec nic najít a ani nic vymyslet. Už byl na dně.
Již bez nadějí se se sklopeným zrakem došourá, nebo spíše dokymácí s flaškou v ruce do místnosti s akváriem, opře se o sklo a unaveně po něm sjede k zemi. Nahne si k ústům již prázdnou flašku od whisky a když mu z ní nic nevyteče, mrzutě ji odhodí stranou. Lahev se roztříští na tisíce kousků a Castielovi to přijde, jakoby se roztříštily všechny jeho naděje. Jak se vlastně k tomu vůbec dostal? Nebo lépe, jak to mohl vůbec dopustit? Vždyť je teoreticky nechal, aby mu odnesli to nejzajímavější a nejlepší co ho kdy potkalo přímo před nosem. Při těchto myšlenkách ho zavalí vztek, zlost a zároveň lítost. Napřáhne se a vší silou bouchne do skla vedle sebe. To se pouze zachvěje. Castiel si povzdechne a opět se vrátí k litování. Smutně se otočí a prohlédne si prázdnou nádrž. Jeho pohled spočine na malé prasklince, kterou obklopuje rudá, krvavá skvrna. Matně si vzpomíná, že ji vlastně způsobil, když se tu objevil Crowley. Castiel mu naposled omlátil hlavu o sklo. Malinko nad tím popřemýšlí. (Tedy jak to jen opilci jde. I když občas je napadají velmi zajímavé nápady.) To je ono. Crowley. bleskne mu hlavou. Biologovi svitne nová naděje. Plný nově získané energie, vstane, téměř vyskočí a prohlédne si svůj odraz ve skle.
"Jdu si pro tebe. A věř, že tě najdu i kdybych měl kvůli tomu projít samotným peklem." slíbí nepřítomnému mořanovi a sám sobě. S tímto nápadem a plánem, který se mu rodí v hlavě se vydá pryč.



*-*-*-*-*

O několik dlouhých hodin později.

Castiel se nachází před obří, honosnou vilou. Tedy přesněji pře mohutným kamenným plotem, který vilu ohraničuje. Mohl by jednoduše zazvonit na zvonek, jako každý jiný, ale to by poté nebylo překvapení. Rozhodne se projít okolo, jestli náhodou nenajde nějaké místo, kudy by plot nepozorovaně přelezl. K jeho úžasu nemusel hledat nijak zvlášť dlouho. Vyskočí na plot a po pár pokusech, kdy opět spadne na zem, se přes něj i dostane. Opatrně dojde až k hlavní dveřím od vily. Samozřejmě je nalezne odemčené. To tady není nic neobvyklého. Proklouzne tedy opatrně mezi dveřmi a ocitne se v hale. Pomalu jí prochází, když z druhé strany zaslechne kroky. Okamžitě zbystří a schová se. Brzy k tomu zaslechne i hlas vlastníka kroků, jak si samolibě něco mrmlá.
"Crowley." zavrčí biolog s až děsivým úsměvem. Crowley vejde do haly, kde ho překvapí Castielova pěst, pod kterou Crowleyho nos podivně zapraská. Zaskočen zavrávorá, klopýtne několik kroků zpět a spadne na koberec z medvědí kůže.
"Ouch, taky tě rád vidím." zamumlá bez dechu, když se posadí do sedu.
"Buď k věci, potřebuji od tebe něco vědět." zavrčí na něj naštvaně Castiel a promne si prsty až hlasitě zapraskají.
"Vždycky, když tě potkám, skončím s tímhle." odpoví rozmrzele, jako kdyby ho neslyšel a ukáže na svůj bolavý obličej.
"Jestli nechceš přidat, tak mi řekneš co chci vědět." zavrčí a popojde k němu blíž.
"Fajn, ale bude to záležet na tom, co budeš chtít vědět."
"Něco o čem toho víc očividně víc než já. Jinak bych se neobtěžoval se sem dostat."
"Tak dobře, tak dobře. Nechceš to třeba probrat nad sklenkou?" navrhne unaveně, zvedne se na nohy a ukáže biologovi aby se posadil. Sám mezitím dojde do baru naproti křeslům a nalije 2 sklenky. "Hmm, výtečný ročník. Víš, má úžasné aroma a ještě lepší chuť." přivoní si a podá skleničku Castielova sám se posadí naproti.
"Nepřišel jsem sem ztrácet čas, řečmi nad chlastem."
"A o čem tedy?" zeptá se se zájmem.
"Když jsem ti naposled omlátil hlavu o sklo... Co jsi dělal sakra u mě doma? O co ti šlo? S kým jsi spolupracoval?" vychrlí na něj.
"To je spousta otázek."
"Mám spoustu času." odsekne arogantně.
"To co děláš ty teď u mě, přišel jsem na sklenku...." zavtipkuje, ale když spatří Castielův pohled, okamžitě zvážní. "A co z toho budu mít já, když ti to povím?"
"To, že ti znovu nerozmlátím obličej."
"Blafuješ."
"Myslíš?" zeptá se sebejistě. Crowley si ho změří pohledem.
"Myslím, že blafuješ. A k těm tvým otázkám, ta tvá ryba je stejně již s největší pravděpodobností mrtvá." odpoví s úšklebkem. Tím naštve Castiela, ve kterém to vřelo již na samém začátku, ale tohle byla poslední kapka. Biolog vyskočí z křesla jako dravá šelma a vrhne se po něm veškerou silou až ho i s křeslem převrátí. Plný vzteku do něj začne bušit pěstmi. Po dlouhé chvíli bušení ho vztek konečně přejde. Crowley před ním leží se zakrváceným obličejem.
Dobrá, dobrá, neblafuješ. Řeknu ti to, ale už mi to prosím nedělej. Celkem dbám na svůj vzhled." vyhrkne.
"Tak už mluv." zavrčí na něj a napřáhne se.
"Fajn, tak jenom poslouchej. Najmuli si mě tví příbuzní. Michael a Lucifer. Určitě je znáš. Nevím ale co s ním mají v plánu."
"Hmm." zamyslí se a přejede ho vražedným pohledem.
"Říkám pravdu." dodá rychle.
"Dobrá, budu ti věřit, ale jestli jsi lhal, tak ti potom nepomůže ani ten nejlepší doktor a chirurg na světě." varuje ho, než vstane a bez jakéhokoliv dalšího slova odejde. Nasedne do svého auta a vyjede na další dlouhou cestu.

*-*-*-*-*

Během několika hodin se mu podaří objet místa, kde by se mohli Michael s Luciferem nacházet a všude, kde je znali ho nasměrovali na stejné místo. Prý si pořídili novou loď a prý tam tráví nejvíce času. Prý nemluví vůbec o ničem jiném. Tedy spíše Michael je ten, co si nedává pozor na pusu a zdá se, že Lucifer patří spíše k těm tajnůstkářům. Castiel lehce zjistí jejich adresu.
Dorazí až do přístavu, kde se rozhlédne, jestli nenajde stopu, nebo lépe loď co hledá. Téměř na konci posledního mola se mu to povede, nebo alespoň má tušení, že se jedná o tu správnou loď. Kdo jiný by pojmenoval svou loď King of Hell. To je rozhodně Luciferovo dílo. I když si tím není tak jistý. Zaparkuje před molem, které vede ke King of Hell.
Blíží se půlnoc, když se konečně něco stane. Z lodi vyjde chlápek s popáleninami na obličeji. My samozřejmě již víme o koho se jedná a Castiel to ví taky.
"Lucifer." procedí šeptem skrz zuby. Nejraději by na něj rovnou vlítl a rozbil mu obličej, ale než vůbec stihne vylézt z auta, něco se stane. K Luciferovi přijde nějaká osoba v černém. Něco mu dá, jenomže se začnou hádat a řvát na sebe, až se nakonec začnou rvát. Bitku začne neznámá osoba v černém, která dá Luciferovi pěstí do zubů a ten si to samozřejmě nedá líbit a ránu vrátí. Ani jeden se nechce vzdát. Castiel se rozhodne využít této situace a proplíží se kolem nich. Je to pro něj až směšně jednoduchý, i když párkrát se mu málem zastavilo srdce, když s sebou dvojice cukla, nebo se na mžik podívali jeho směrem, ale naštěstí se vždy vrátili k boji, nebo lépe řečeno k takovému válení sudů.
Opatrně se krade palubou až ke schodům vedoucích do podpalubí. Potichu otevírá každé dveře a hledá jakoukoliv stopu po mořanovi.
Místo něj ale v jedné místnosti, kterou by odhadl na kontrolní a sledovací nalezne osobu sedící před mnoha obrazovkami v jejíž centru byla obří obrazovka od počítače. Na obrazovce se nachází obraz Lucifera jak se s někým převaluje a občas jeden druhému uštědří nějakou tu ránu. Castiel na sucho polkne. Co když ho ta osoba viděla na kameře. Co když o něm ví? honí se mu v hlavě. Rozhodne se ještě víc zariskovat. Co nejopatrněji se k němu přikrade a cestou si vezme kovovou stoličku od jiné počítačové desky. Lehce přitom zavrže a biolog celý znehybní. Zdá se však, že si toho osoba ani nevšimla, jelikož stále pozoruje zaujatě obrazovky. Když je téměř u svého cíle, osoba se otočí přímo na Castiela. Než ale stihne osoba cokoliv udělat dostane po hlavě stoličkou a bezvládně se svalí na zem. Biolog postavě nahlédne do obličeje a pozná v ní Michaela.
"A o jeden problém je postaráno." ušklíbne se a posadí se na Michaelovu židli. Shlédne všechny obrazovky a zarazí se u té, která ukazuje místnost s obří nádrží, ve které se něco mihne. Že by to byl jeho Dean? při té myšlence se pousměje a okamžitě se dá do hledání, až nakonec nalezne plánek celé lodi.
"Vydrž už jsem téměř u tebe." pronese odhodlaně, když nalezne co hledá. Opět vyskočí na nohy a vydá se správným směrem.


Všechna světla zhasnou. Mořan nic nevidí. Rychle se schová, i kdyby to byli ti dva pochybní bratři. Z skrz chaluhy opatrně kontroluje jediné mohutné dveře vedoucí k místnosti s jeho vězením. Světla se opět rozsvítí a dveře se s podivným zvukem otevřou. Pomalu z nich vyjde tmavá postava. Když však vyjde na světlo, Dean v ní pozná povědomou tvář. Jedná se samozřejmě o koho jiného než Castiela. Mořan nevěří svým očím. Castiel potříštěný krví zkoumá celou místnost pohledem, ale nakonec se s úsměvem zastaví, když se jeho pohled setká s tím, co hledá. Oba dva si hledí do očí. Dean, si všimne, že Cas, něco říká, ale neslyší co, místo toho připlave ke sklu. Castiel to znovu zopakuje, ukáže na páku na schodech a následně se k ní vydá. Dean ho pouze zvědavě sleduje. Cas je téměř u páky, když si Dean všimne pohybu ve dveřích, ze kterých vyjde Lucifer se zakrváceným obličejem. Potichu se krade ke Castielovi. Dean začne zběsile bušit na sklo, aby ho upozornil. Už to vypadalo jako marný pokus, když se Cas konečně otočí a spatří na schodech Lucifera, jak se již napřahuje k úderu. Biolog je však rychlejší. Lehce se mu uhne, sám mu zasadí ránu, která jeho nepřítele vyvede z rovnováhy. Chytře využije této situace a skopne ho ze schodů. Lucifer udělá několik kotrmelců, než narazí hlavou do skla nádrže. Z toho už se nezvedne. Castiel poté zmáčkne nějaké tlačítko a zatáhne za páku, čímž otevře nádrž a dno se začne zvedat k hladině. Dean ale na to nečeká a hned, jak se víko otevře, rychle vyplave nad hladinu a vyhoupne se na okraj. Castiel na nic nečeká a okamžitě se mu vrhne kolem krku, čímž to málem shodí zpět do nádrže.
"Ani nevíš, jaký jsem měl tebe strach." vyhrkne Castiel se slzami na krajíčku.
"Určitě stejně velký, jako já, že už tě znovu neuvidím." odpoví mořan. Jako první se ale nakonec odtáhne černovlásek.
"Měli bychom se odtud zmizet, než se stane ještě něco horšího." zvážní a zadumaně si prohlídne Deana.
"Jako třeba co???" zeptá se.
"To nevím, ale hlavně musím vymyslet, jak tě dostat ven." odpoví zadumaně a podepře si bradu s náramkem, který dostal od mořana.
"To je ono." vyhrkne Dean, když si všimne toho náramku.
"Co ono?" zeptá se zmateně Castiel.
"Ty máš ten náramek. S tím se můžeme nepozorovaně dostat pryč!"
"A jak nám obyčejný náramek pomůže pryč?" zeptá se ještě zmateněji.
"Jen mi ho na chvilku půjč." řekne Dean a natáhne k němu ruku. Cas poslechne a podá mu náramek. Dean si ho nasadí a začne se pomalu měnit v člověka. Je to krapet delší a bolestivý proces, kdy se z ploutve stávají nohy. Dean si přitáhne ploutev k tělu a obejme ji a bolestí zkřiví obličej. Castiel to nevěřícně pozoruje, než si uvědomí co se děje. Rychle si to ale uvědomí, klekne si k Deanovi a chytne ho za ruku, jako důkaz jeho podpory.
"V pořádku?" zeptá se mořana, když se již zdá, že přeměna skončila a natáhne k němu ruku, aby mu pomohl vstát.
"Jo." odpoví Dean se znatelnou úlevou a přijme jeho ruku, díky které se vytáhne na nohy. Lehce zavrávorá, ale rychle chytí balanc.
"Ehm, na, dej si to kolem pasu." řekne Castiel, když si uvědomí, že je mořan nahý a tak si sundá triko a podá mu ho.
Dean ho vezme a uváže si ho kolem pasu, čímž zakryje své intimní partie.
"Měly bychom vyrazit, čím dřív zmizíme, tím dřív se může vše vrátit o normálu." zavelí Castiel, chytne Deana za ruku a spolu se vydají pryč z této hrozné místnosti a budovy celkově.
Venku na ně čeká auto, do kterého nasednou a co nejrychleji vyjedou.
"Co se vlastně stalo, že jsi celý od krve?" zeptá se Dean, když nasednou.
"Než jsem došel k těm správným dveřím, napadla mě ostraha se kterou jsem nepočítal, ale naštěstí to není nic vážného." odpoví a Dean se na nic jjiž dál neptá.
"Tak jo. Co to před tím k sakru bylo???? To jsi to mohl udělat po celou dobu?" vychrlí ze sebe po nějaké chvíli Castiel.
"No, ze začátku, pak jsem ti dal ten náramek a stejně mě to do téhle podoby moc netáhlo." odpoví Dean a tu poslední slova řekne smutněji.
"Proč, je to úžasné, že něco takového dokážeš."
"To asi jo, ale i tak není to nic... co bych rád zmiňoval." odpoví nakonec.
"Proč? Mě se to zdá úžasné."
"To je dlouhý příběh." odpoví.
"Času máme dost, než dojedeme k mému domu pro pár věcí a pak do nemocnice, tak máme času dost." odpoví Castiel.
"Do nemocnice? Proč tam?" zeptá se zmateně Dean.
"Víš, jde o tvého bratra... Víš, jak nás přepadli, tak ho postřelili a momentálně je v kómatu."
"To snad ne, musím ho vidět." vyhrkne překvapeně a ustaraně.
"Proto tam taky jedeme. Mezitím budeme mít nějaký čas."
"Jen vydrž Same." povzdychne si Dean. Castiel se naposledy ustaraně ohlédne po mořanovi, než se upře na dlouhou cestu zpět domů.

U Castiela doma

Když dorazí na svou malou zastávku k biologovi domu, moc dlouho se tam nezdrží.
"Chvilku tu počkej, dojdu ti pro nějaké adekvátní oblečení." vychrlí Castiel a okamžitě odběhne do svého pokoje. Ve všem spěchu začne hledat oblečení, které by Deanovi sedlo.
Po nějaké době, nalezne starší koženou bundu, zelenou košili a kalhoty, které mu dal Gabriel a které mu byly větší. "Jo, to by šlo." řekne si pro sebe a vydá se zpět ke svému pokladu.

Dean si mezitím prohlíží všechen ten nepořádek, který tam zůstal ještě z té noci, kdys se to všechno událo. Bloumal po budově a zarazil se zvlášť v jedné chodbě kde se na zemi nacházela kaluž krve, jejíž již vytrácející se pach mu byl až moc dobře povědomý. Dřepne si u ní a lehce se té kaluže dotkne prsty.
"Sammy..." vydechne smutně a vybaví se mu to, co mu říkal Castiel. Že ho tady postřelili, když se snažil pomoci své spřízněné osobě.
Po malé chvilce plné ticha konečně vstane a akorát ve chvíli kdy do místnosti vejde Castiel s oblečením.
"Ehm, tady, snad ti to padne." Podá to Deanovi.
"Dík." odpoví s letmým úsměvem a vydá se za dveře.
"Určitě bude v pořádku." pokusí se ho povzbudit černovlásek než zajde mořan za dveře.
"Jo." kývne hlavou než zajde za dveře. Castielova slova ho povzbudí.

O několik málo minut později

"Wow, padnou ti jak ušité." vydechne ohromeně Castiel, když se Dean vrátí v novém oblečení.
"Jo, jsou super a voní tebou." odpoví se širokým úsměvem od ucha k uchu.
"C-cože?" vykoktá překvapeně a pomalu začíná cítit, jak ho začínají zatím lehce pálit tváře.
"Nic důležitého." zamumlá vesele a vydá se k biologovi. "Jen že ti to takhle sluší." zašeptá, než ho mine. To Castiela donutí celého zrudnout v obličeji.
"Můžeme tedy vyrazit?" zeptá se, když tam biolog pořád ohromeně stojí.
"J-jo." vykoktá a okamžitě se vydá k autu. Než mine Deana, snaží se, aby mu neviděl do tváře. To mořana pobaví ještě víc.

"Jak jsi mě vlastně našel?" zeptá se Dean po dlouhé době tiché jízdy.
"Mám…. Mám své vlastní zdroje." odpoví jednoduše, když si vzpomene, na celé své trápení a hlavně na to, jak zmlátil Crowleyho. Při tom výjevu se pousměje.
Nejdříve se zdá, že by se mořan ještě na něco zeptal, ale raději zůstane zticha a bude sledovat okolí.

*-*-*-*-*

"Měl by jste si jít domů odpočinout, pane. Dáme Vám vědět při jakékoliv změně jeho stavu, a budete první koho budeme informovat, že se probudil." snaží se přemluvit sestřička Gabriela.
"Ne, musím tu být až se probere….Musím mu toho ještě hodně říct." odmítne unaveně. Než sestřička vůbec otevře ústa, aby něco řekla , Gabriel vstane a začne ji odvádět pryč. "Děkuji za V
áš čas a snahu, ale jsem si jist, že je Vás potřeba jinde. Mockrát děkuji a naschle." zabouchne za ní dveře a vrátí se ke své stále spící lásce. Posadí se k němu a jemně ho chytne za ruku.

"Ach Sammy, proč se mi jen nechceš probrat? Víš, moc mi chybíš, chybí mi naše pošťuchování, i tvoje věčné odmítání mích nápadů a veškerý čas strávený s tebou…." slabě se usměje. "… víš prvně se snažím chovat vážně a zodpovědně a ty u toho spíš. Proč?...Proč jsem tě nedokázal zachránit? Proč nemohli místo tebe postřelit mě? Bylo by o pak sna
žší…..možná, kdybych na tebe předtím tak nevyjel, nemuselo se to vůbec stát." Do očí mu vtrhnou slzy. "… prosím, jen se mi už probuď. Ať se ti za všechno můžu pořádně omluvit a říct ti, jak moc mi na tobě záleží a jak moc tě miluji. A je mi jedno, že jsi napůl ryba. I tak tě miluji…." hlas se mu zlomí. "Prosím, tak už se konečně prober." zašeptá a kloní hlavu tak, že se čelem lehce dotýká jejich spojených rukou.

Po nějaké době ho z jeho mysli probere lehoulinké zaklepání na dveře. Ani se neobtěžuje něco říct či se vůbec zvednout. Dveře se pomalu otevřou a dovnitř vejde Castiel s Deanem.
"Ahoj Gabe." začne Castiel, ale nijak neočekává žádnou odpověď.
"Ahoj." odpoví sklesle.
"Jak jste na tom?" zeptá se.
"Sammy, je na tom pořád stejně, i když rána se mu již téměř pořádně zahojila…. A já? Jak na tom asi můžu být."
"Oh,promiň." omluví se, dojde k bratrovi
a konejšivě mu položí ruku na rameno.
"To nic, jen bych byl rád, kdyby se probudil." zamumlá.
"Na co všechno jsou ty přístroje?" přeruší je Dean, jak zkoumá všechny přístroje okolo svého bratra.
"Ty ukazují jeho stav, jak mu bije srdce a jestli je v pořádku." odpoví mu Castiel.
"Aha, stejně tomu nerozumím." řekne a převede svou pozornost na bratra. Nejdříve mu zkontroluje tep na ruce,poté mu přiloží ucho k hrudi a nakonec mu opatrně otevře zavřená víčka a u jednoho oka. Oko je lehce zakalené, jakoby v bílém oparu. "Hmm." zapřemýšlí a opatrně mu víčka zase zavře.
"Děje se něco? Doktoři sice říkali, že ty oči jsou zvláštní, ale že to není nic vážného." začne Gabriel.
"To mají sice pravdu, ale je to jeden symptom u našeho druhu. Můžu ho probudit, ale potřebuji flašku mořské vody, perleť nebo prach z perel, dvě mušle, takové ty ploché a nakonec nějakou tu mořskou rybu." nadiktuje Dean.
"Dobře, to můžu obstarat já, tak tu můžeš počkat u bratra." ozve se Castiel. Vydá se ke dveřím, ale Dean ho chytí za zápěstí.
"
Jen buď opatrný." řekne naprosto vážně.
"Budu." odpoví Castiel s úsměvem a než odejde ze dveří věnuje mořanovi jeden rychlí polibek. Dean tam ještě chvíli stojí a zírá již na zavřené dveře, než se probere a posadí se bratrovi naproti Gabrielovi.
"Vážně ho dokážeš probudit?" zeptá se Gabriel tichým hlasem.
"V tomhle bych nelhal. Pro svou rodinu bych udělal cokoliv." odpoví mu pravdivě Dean a Gabriel se poté již na nic neptá.

Po nějaké době, pravděpodobně po několika hodinách se konečně vrátí Castiel se všemi potřebnými věcmi.
"Tak tady to je." řekne biolog a podá všechny věci mořanovi.
"Dík, to bude stačit." odpoví a dá se do práce. Nejdříve zkontroluje flašku s vodou, poté perletí pomaže Samoviránu od kulky, mušle mu dá na oči.
"
A to mu nějak pomůže??" zeptají se oba bratři.
"Ta voda, s perletí jo, mušle už jsou takový náš šprým, kterým jsme se kdysy spolu škádlili." odpoví s mírným úšklebkem.
"Aha." odpoví opět oba nejistě ale nijak do toho nezasahují. Mořan si prohlédne rybu a následně si k ní čichne. Moc čerstvá se mu zrovna nezdá a nad smradem z ní pokrčí nos.
"Ta ryba pro něj nebude dobrá." zabručí a vyhodí jí do koše.
"Byla nejčerstvější, která mi šla sehnat." křikne Castiel na svou obranu.
"Moc čerstvá tedy ne. Ale asi ji stejně nebudeme potřebovat." odpoví mořan.
"Cože?" vyhrkne nevěřícně biolog.
"Teď už je to stejně jedno. Jdu ho probudit, tak prosím klid." řekne a protřepe flašku s vodou. Oba muži mezitím odejdou od postele a postaví se dál. Dean mezitím dojde až ke svému bratrovi, otevře flašku a její obsah mu vylije na obličej. Sam se s trhnutím otevře oči a rychle se posadí.
"Co se děje?" vyjede polekaně a zmateně. Tyto pocity se ještě prohloubí, když si zjistí kde se nalézá.
"Za co?" je jeho další otázka, která směřuje Deanovi. Ten se ale na něj jenom šibalsky pousměje.
"Sammy!" křikne Gabriel radostně a vrhne se mu kolem krku.
"Ouch." zaskuhrá Sam a také ho obejme.
"Promiň…. Jen jsem tak strašně rád, že jsi se probral." odpoví se slzami v očích zlatovlásek.
"Ehm, takže ty na mě nejsi naštvaný?" zeptá se opatrně.
"Ne, proč bych měl být?" odtáhne se Gabriel z obětí.
"Já jen, že naposledy, jsi mě nechtěl ani vidět a….a co vlastně dělám tady?" zeptá se.
"Co přesně si pamatuješ?" optá se Gabriel s vážným výrazem.
"No, pamatuji si, že jsi se na mě naštval, když jsem ti řekl pravdu a já se tě pak vydal hledat. A byl tam takový chlap se zbraní…." opatrně se dotkne své rány na hrudníku.
"Postřelil tě a ty jsi byl téměř dva týdny v bezvědomí, v kómatu...." řekne Gabriel smutně. "...ale teď jsi vzhůru a já jsem ta šťastný. Konečně ti můžu říct jak moc tě miluji."
"Vážně?" zeptá se nevěřícně, ale v duchu si oddychne..
"Smrtelně vážně. I když jsi napůl ryba pořád jsi můj milovaný Sammy. Miluji tě a nic to již nemůže změnit."
Ta sova ho naprosto dojmou téměř až slzám.
"Taky tě miluji." odpoví mu Sam a přitáhne si ho k sobě do těsného obětí.


*-*-*-*-*

O týden později u Castiela doma

"….Když jsme byli malí, žili jsme s rodiči na souši, jenomže naši matku zabili lidé a tak nás otec vzal do moře, aby nás před nimi uchránil a to je důvod proč jsme se vrátili do moře. Jenomže ani tam jsme nebyli v bezpečí. Objevil se tam jeden žralok a zabil Samovu přítelkyni, proto odešel opět na souš aby se pokusil žít normální život. Ten žralok ale poté zabil i našeho otce a tak jsem v moři zůstal sám. A tak jsme skončili rozdělení." dokončí Dean svůj, nebo spíše jejich příběh.
"To jsem netušil, že se vám toho stalo tolik. Už se ti vůbec nedivím." začne Gabriel a okamžitě obejme Sama.
"To je dobrý, už se to stalo hodně dávno." snaží se uklidnit Gabriela, ale marně.
"Ale i tak, potřebuješ někoho, kdo tě zavalí láskou a vším pěkným co si zasloužíš."
"Myslíš sebe? To moc zavalenej nebudu." udělá si z něj srandu, čímž Gabriela naštve.
"Možná nejsem stejně vysoký jako ty Gigantátore, ale vydám za dva." nad tou poznámkou se všichni zasmějí.

"Teď máš mě, a já tě ochráním." slíbí Castiel Deanovi. Dean se pousměje a lehce se k němu nakloní. Biolog na nic jiného nečeká a vášnivě ho políbí. Druhý pár se na ně koukne a Gabriel vtrhne Sama do svého polibku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 14. dubna 2017 v 6:28 | Reagovat

Ahoj Sbenko jak se  máš?
Co máš nové?
Jinak krásny říbieh jen tak dal

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama