Pár kroků ke štěstí

14. května 2018 v 19:10 | Rosemary
Tak tady máte další část z nové povídky, tak snad se líbí.



Probral jsem se a všude to nepříjemně pípalo a do obličeje mi svítilo nepříjemné světlo. Co se stalo? Kde to jsem? Chtěl jsem se zvednout, ale ruce ani nohy mě neposlouchaly. Snažil jsem se alespoň přetočit, ale najdou jsem ucítil ostrou bolest

v boku. Začínal jsem panikařit. Co se to k čertu děje?
" A, pane Twiste. Jsme rádi, že jste se probral." Vešel do dveří nějaký divný chlapík. Podle oblečení to byl doktor.
" Co se stalo?" zeptal jsem se.
" Sanitka vás přivezla před dvěma týdny. Měl jste autonehodu. K vašemu zdravotnímu stavu. Máte zlomené tři žebra, zlomenou pravou ruku, roztrhané vazy na levém lítku a rozdrcený 8, 9, a desátý obratel jinak máte nějaké pohmožděniny a škrábance. Co se týče těch obratlů, nebudete schopný pořádně chodit, dokud nezačnete s rehabilitací," vybafl na něj doktor a pak se otočil a odešel. To mu to nemohl říct jemněji? Co teď budu dělat? Vzpomněl jsem si na vše a taky proč jsem jel tak pozdě autem. Nemám kam jít. Povzdechl jsem si. Rozhlédl jsem se po pokoji a na stolečku uviděl můj mobil. Vzal jsem ho do ruky a vytočil mamky číslo.
" Twistová prosím?" ozval se mamky hlas.
" Ahoj, mami." Zachraptěl jsem.
" Ach, bože, zlato. Jsi v pořádku? Slyšeli jsme, že jsi měl autonehodu. Bylo to ve zprávách." Strachovala se.
" Jo jsem docela v pořádku." Zamumlal jsem. Takže o tom věděla, ale nebyla se na své jediné dítě podívat?!
" No, musím běžet, ale chtěli bychom se s taťkou na tebe přijet někdy podívat." Řekla tak rychle, že jí skoro nerozuměl a hned po tom to típla. Povzdechl jsem si. Co tady asi jako budu dělat?

O 3 měsíce později

" Dobré ráno pane Twiste." Pozdravil mě ten doktor. Neodpověděl jsem. Nemělo to cenu. Máma se za mnou podívat nebyla a nikdo jiný nepřišel. Jak bylo to slovíčko, kterým mě doktor onačil? Jo už vím zahořklý.
" Tak jak pak se Vám dnes vede?" nečekal na odpověď, protože věděla, že mu neodpovím.
" Na zítřek máte naplánovanou první rehabilitaci. Tak si tam vezměte trochu optimismu. Přece jen vám to má pomoci se cítit lépe." Provedl ranní vizitu a zase odešel.

Druhý den

Ráno mě odvezli do místnosti, která měla spoustu pomůcek a vybavení. Někteří pacienti už tu byli a cvičili. Protočil jsem nad tím oči. K čemu se snažit, když to ničemu nepomůže.
" Hej Charlie. Tady ten jede poprvé tak si ho tu přeberte." Ozval se můj odvoz. Podíval jsem se na mladíka ke kterému ten hromotluk mluvil. Byl hezký. Ne nebyl jenom hezký byl opravdu boží. Snažil jsem se ho svléct pohledem, ale pak se mi vybavila vzpomínka na to co mi udělal můj ex a veškerá chuť mě přešla. Všichni chlapi jsou stejní. Tahle myšlenka mě pěkně rozesmála. Všichni se na mě podívali jako, kdyby mi hráblo, ale já se o to nestaral.
" Hele Charlie," zašeptal hromotluk, " držte ode něj veškeré ostré předměty nebo cokoliv s čím si může ublížit." Ten idiot si myslel, že ho neslyším.
" Kdybych chtěl, zabil bych se i tou propiskou co jste měl v náprsní kapse a kterou jsem vám vzal." Řekl jsem nahlas a otočil jsem se na ně.
" Stačil by jeden přesně mířený úder sem." Poklepal jsem si prste na krční tepnu. Hromotluk se zarazil a zíral na propisku a Charlie….ten se na mě přívětivě usmál a pak se rozesmál.
" Ahoj já jsem Charlie Stellin a ty jsi?"
" Jmenuji se Patric Twist." Odpověděl jsem nenuceně.
" Co děláš Patricu za práci? Docela jsi mě ohromil."
" Víš, tohle by věděl každý kdo kouká na detektivky, ale já to vím díky tomu, že jsem……"

Pokračování příště :P


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama