V zajetí Bradavických démonů - part 3

27. května 2018 v 18:41 | Safimary
Taaaaak je tady další pokračování naší společné povídky...enyoi

Ještě chvíli jsem se hádala s tátou a pak společnými silami jsme ho s taťkou uklidnili.
"Eli, jdi se podívat na Tazima. Jistě ho to tam nebaví." řekl mi taťka a já šla ke dveřím. Otevřela jsem a chtěla se už už omluvit, ale Tazim nikde nebyl.
" Tazime?" zavolala jsem do chodby, avšak nikdo mi neodpověděl.

" Jestli hledáš toho pohledného chlapce tak odešel touhle chodbou do zadu." poradil mi jeden obraz. Vydala jsem se směrem, který mi poradil obraz. Došla jsem před velkou zeď. Rozhlížela jsem se po všech směrech, ale nikdo nikde nebyl. Vrátila jsem se do kabinetu ve které zůstal pouze taťka.
" Tati?"
" Ano, Elizabeth?"
" Myslíš, že by jsi mi mohl půjčit pobertův plánek?" zeptala jsem se nevinně.
" Hmm, na co?"
" No, protože ho potřebuji." snažila jsem se ho přesvědčit.
" Dobře, půjčím ti ho, když mi řekneš na co." taťka byl nekompromisní.
" Okey, možná jsem něco nebo někoho ztratila."
" Aha, a je ten někdo Tazim? Jen hádám."
" Néééééé."
" Eli?"
" Možná."
" Možná?"
" Fajn, nemůžu najít Tazima. Pomůžeš mi? Prosím."
" Dobře. Vydrž chvilku, ale neříkej o tom tátovi. Myslí si, že jí už nemám." varoval mě taťka. Po chvilce mi přinesl mapu podívala jsem se na ní a zlehka se usmála.
" Jsem přiravená ke každé špatnosti." na plánku se objevila celá mapa Bradavic. Chvíli jsem hledala Tazimovo jméno, ae nemohla jsem ho nalézt. Když už jsem jí chtěla zavřít najednou jsem ho zahlédla. Byl někde pod hradem, ale pokud vím tam žádné chodby nejsou. Strašně mě to zmátlo.

Nacházel jsem se někde uvniř zdí a mířil směrem dolů. Sledoval jsem toho hada a pomalu si uvědomuji, že to zřejmě nebyl ten nejlepší nápad pod sluncem. Neustále jsem mu byl v patách, ale nakonec jsem se musel spustit malou chodbičkou kolmo dolů. Tam jsem ho ztratil. Sice jsem ho neviděl, ale hadí syčení se ozývalo snad ze všech směrů. Opět jsem aktivoval orlí pohled a podle něj se začal lépe orientovat. Bloudil jsem tu hodně dlouho. Nejdříve doleva, pak doprava, nahoru, dolů, nazpátek, uličkou dýl... Nakonec jsem se šplhal směrem vzhůru. Neustále jsem přeskakoval z různých říms. Jedna byla dokonce tak stará a ztrouchnivělá, že se pod mou vahou zlomila. Málem jsem měl namále, kdybych se včas nezachytil. Nakonec jsem vylezl na římsu, která byla širší a dalo se po ní dobře jít. Ze shora jsem konečně zahlédl konec toho hada. Opět jsem se za ním vydal. Neslyšně jako kočka, která pronásleduje svou kořist.

" Tati, pobertův plánek je asi rozbitý." zpanikařila jsem.
" To je nemožné a ty to víš." odporoval mi taťka.
" Tak proč to ukazuje, že je Tazim bůh ví kde?"
" Nevím. Možná ho ten plánek nemá rád a tak ho schválně ukazuje jinde?"
" Tati!!"
" No jo, dělám si srandu."
" Ale vždyť je na něm zobrazené celé Bradavice. Tak jak je to možné?" snažila jsem se na to přijt.
" Ne nejsou." podíval se na mě taťka.
" Jak to, že ne? Vždyť.....tajemná komnata." došlo mi. Táta na mě pouze souhlasně kývnul.
" Musím za ním. Neplecha ukončena." sbalila jsem plánek a už mě nebylo. Rychle jsem běžela na dámské záchody. Doběhla jsem k umyvadlům a zadívala jsem se na ně.
" Otevři sssssse." umyvadla se rozestoupila. Na nic jsem nečekala a skočila dolů. Jediné co mi vrtalo havou je, jak se k sakru dostal Tazim sem? Vždyť nemá hadí jazyk. Napadámě jediná věc. Komnata má i jíný vchod. Dopadla jsem dolů mezi kosti.
" No fůj." mávla jsem rukou a všude už bylo uklizeno. Šla jsem směrem ke vstupu do komnaty. Byly tam obrovské dveře.
" Odemkni sssssse." poručila jsem a dveře se otevřely. Vešla jsem dovnitř a hledala Tazima. NIkdo nikde nebyl.
" Tazime??? Jsi tu?" zavlala jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Ještě chvíli jsem se rozhlížela než můj zrak upoutala obrovská mrtvola baziliška.
" No fůj, ty jsi, ale odporné zvíře." pronesla jsem do ticha.
" Ty taky nejsssssi dvakrát krássssssná." zasyčelo něco za mnou. Strnula jsem. Nechtěla jsem se otočit, protože jsem podvědomě věděla, co za mnou je. A nejhorší na tom bylo, že hůlku jsem si nechala nahoře u táty v kabinetu. Ikdyž na baziliška kouzla neplatí takže by mi byla stejně k ničemu. Zavřela jsem oči a nadechla jsem se.
" Omlouvám sssse, bylo to ode mě nevhodné." pokusila jsem se omluvit.
" Tvoji omluvu nechccci." zasyčel a pouze jsem cítila jak se napřímil. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se do předu.
" Nikam mi neutečeššššššššš." byla jsem vyděšená. Táta říkal, že tu žádný bazilišek už není. Takže tohle musí být mládě toho co zabil. Do prdele. Různě jsem kličkovala aby mě nechytil, ale věděla jsem, že je to v háji. Nemůžu téct ven, protože bych ho dovedla k ostatním studentům, ale takhle tady nejspíš umřu. Najednou mi podklouzla noha a upadla jsem na zem. Pokusila jsem se postavit, ale nejspíš jsem si vykloubila kotník. Navíc k tomu jsem si odřela ruce do krve. Nahrnuly se mi slzy do očí. Proč kurvá já? Byla jsem na čtyřech, když v tom jsem cítila jak mi po ramenech tečou sliny. Pouze jsem se více nahrbila a proklínala jsem celého Voldemorta i stím podělaným mazlíčkem, který musel mít mladé, které mě teď chce sežrat.

Běžel jsem za hadem, když se konečně zastavil. Skrčil jsem se do stínu a zjistil, že se nejedná o normálního hada. Byl to přerostlý had obřích rozměrů. Myslím, že se jim říká baziliškové. Hlavní je, se jim nedívat do očí. Z dálky jsem něco zaslechl a had se vydal tím směrem. Samozřejmě že jsem se vydal za ním. Bazilišek se okamžitě zastavil a něco si prohlížel. Byl tu hroszný zápach. Konečně jsem zaslechl povědomý hlas. Elizabeth blesklo mi hlavou, když jsem zaslechl povědomý hlas. To není vůbec dobré, jestli je tam dole. Elizabeth se dala do pohybu a bazilišek za ní. Bohužel uklouzla. Pokud nezakročím, skončí jako jednohubka. Proč nevstává? Sakra, nejspíše se musela poranit. Myslel jsem co nejrychleji to šlo. Neváhal jsem ani jednu následující vteřinu. Couvl jsem, rozběhl se, skočil baziliškovi přímo na hlavu a zabodl mu do lebky obě skryté čepele co jsem měl. Jen jsem se modlil aby byly dostatečně dlouhé a dokázali netvora zabít. Naštěstí byly mé modlitby vysličeny a netvor se s houpáním a škubáním svalil k zemi. Elizabeth musela trochu couvnut aby jí ten had nezavalil. Vytáhl jsem z něj čepele a postříkala mě jeho šarlatová krev. Skryl jsem čepele a seskočil k Elizabeth.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a očima jsem hledal jakékoliv zranění. všiml jsem si, že měla odřené ruce a asi i něco s nohou.

Čekala jsem až mě had sežere, ale nic takového se nestalo. Podívala jsem se nad sebe a uviděla jsem jak Tazim zabodl své dýky do baziliška. Had se chvíli zmítal než začala padat dolů. Rychle jsem uhnula jinak by mě zavalil. Tazim seskočil z mrtvého bazilička a došel k mně.
" Jsi v pořádku?" zeptal se mě. Chvíli jsem na něj pouze koukala a děkovala bohu, že tu byl. Tazim si mě starostlivě prohlížel a mně se začaly hrnout slzy do očí. Sklonila jsem hlavu a nechala si skrápět sukni mými slzami. Nechtěa jsem aby mě viděl tak slabou, ale ten bazilišek mě opradu viděsil. Navíc jediné co z něj bylo cítit byl chlad a chuť rvát lidské maso, zabíjet a ničit.

"Shh, už je to v pořádku." pokusil jsem se jí utěšit, když jsem si všimnul jejích slz. Setřel jsem jí slzy z tváře a povzbudivě se na ní pousmál. Měl jsem pravdu. Byl to opravdu konec baziliška. Opatrně jsem jí šahl na nohy, jednou ucukla. Tu určitě měla poraněnou. Více jsem jí nechtěl trápit a tak jsem dal ruce pryč.
"Vezmu tě odsud pryč, aby jsi se na to nemusela dívat a aby se ti někdo postaral o nohu." řekl jsem co nejvíce laskavě a opatrně jí vzal do náruče, jako kdybych bral anděla, který by mi mohl zmizet a vydal se s ní pryč od baziliška.

Tazim mě vzal opatrně do náruče jako kdybych byla křehká. Navigovala jsem ho směrem, kterým jsem přišla. Zastavili jsme se pod otvorem do koupelny. Nevěděla jsem jak ven. Najednou jsem uslyšela krásnou píseň. Fawkes! Sletěl k nám dolů a chytil Tazima ze zadu za kapucu a vynesl nás oba na horu. Když jsme byli zpět v koupelně slétl mi nad nohu a upustil jednu slzu. Noha se mi okamžitě vyléčila.
" Děkuji, Fawkesi. Nevím co by jsme bez tebe dělali." poděkovala jsem mu a pohladila jsem ho po hlavičce.Lehce jsem ucukla rukou, když jsem zavadila odřeninou o jeho peří. Jednak jsem ho nechtěla ušpinit krví a po ruhé mě to docela bolelo.
" Tazime, moc děkuji, že jsi m zachránil. Nevím co bych dělala kdyby jsi mi nopomohl. Můžeš mě pusti už na zem." pověděla jsem mu a lehce jsem se otřel rty o jeho tvář.

"Jsem rád, že jsi v pořádku." odpověděl jsem upřímně. Fénixe jsem tu ale popravdě nečekal. I dkyž to ani baziliška.
"Ale je zřejmé, že je to moje vina. Kdybych zůstal na místě a nikam nešel, tak by jsi se nezranila. Mrzí mě to." řekl jsem upřímně se sklopenou hlavou. Rukama jsem zašmátral v jednom vaku, co mám u opasku a našel jsem lék, který velmi rychle a hlavně účině pomáhá téměř všechna možná povrchová zranění. Stále se sklopenou hlavou, jsem opatrně vzal její ruce a lék jí opatrně vmasíroval do dlaní. Z vaku jsem vyndal i pár kusů látky, kterými jsem jí ruce obvázal.

Tazim se mi začal omlouvat, coč jsem nečekala. Pak mi obvázal mé zraněné ruce. Naprosto jsem oněmněla. Potom co mi obvázal ruce se pořád díval do země. Rukama jsem mu zvedla tvář, abych mu viděla do očí. Byla tam lítost, ale ještě něco co jsem neodkázala rozeznat. Najednou jsem cítila mravenčení v podbřišku. Lehce jsem se začala předklánět do předu. Byla jsem potěšěná, že Tazim neustupoval. Když už jsem skoro mohla cítit jeho rty na těch svých tak se tam najednou objevila Uršula.
" Co jste to tam dělali." začala křičet a všude poletovat. V tu chvíli jsem jí chtěla, poprve za tu dobu co tu jsem, znovu zabít.

Elizabet nadzvedla mou hlavu a já mohl nahlédnout do jejích překrásných zelených očí. Jak byly zelené. Nebyl v nich však žádný náznak hněvu, či zklamání. Spíše takový, který sám nedokáži popsat. Naklonila se ke mě a již jsem si myslel, že se naše rty spojí v jedno, ale vyrušila nás ta otravná ufňukaná, řekl bych i mrtvá holka.
Okamžitě jsem se odtrhl od Elizabeth a střelil po tý holce takový vražedný pohled, že by jí nejraději svlýkl zaživa z kůže. Měl jsem velmi silné nutkání hodit po ní vrhací nůž.

" Uršulo, o tom jsi tu dnes viděla budeš mlčet ano? Protože jinak najdu nějaké kouzlo a znovu tě zabiju. Rozumíš?" naštvaně jsem zaprskala.
" Zavři sssssse." rozkázala jsem umyvadlu. Pak jsem pohlédla na Tazima a měla jsem chuť na něj skočit a zlíbat ho do bezvědomí. Ovládla jsem svou touho a pouze mu řekla ať mě následuje. Dovedla jsem ho do komnaty nejvyšší potřeby. Automaticky se změnila do mého soukromého pokoje napůl laboratoře.
" Expecto patronum." vyvola jsem svého patrona, kterým byl jaguár.
" Řekni taťkovi, že jsem ho našla. Jsme oba v pořádku a jsme v KNP. Ale řekni mu to až bude sám. Nesmítam být i táta. Jo a ještě mu vyřiď, že tehdy když zabil toho baziliška tak to byla samici a měla potomka, ale že už je o něj postaráno. Tazim ho zabil." jen co jsem dořekla svojí správu patron zmizel.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama