V zajetí Bradavických démonů

29. července 2018 v 10:35 | Safimary
Ahojky, tak už jsem vyřešily problémek s naším blogem tak si to užijte.


Ze spánku mě probrala Elizabeth, když do mě šťouchla. Byl jsem ještě rozespalý, když ode mě odešla. Protáhl jsem se a promnul oči. Když jsem konečně byl při smyslech, všiml jsem si, že předemnou stojí otec Elizabeth. Tenhle mi připadá přátelštější než ten druhý. Z toho jde taková mrazivá aura.
"Mír a pokoj s Vámi." řekl jsem ze slušnosti, i když mi asi nerozuměl. On to ale ignoroval.
"Slyšel jsem, že jsi včera porazil baziliška." začal její otec.
"Ano." odpověděl jsem a kývnul jsem hlavou na souhlas.

"A jsi v pořádku?"
"Ano."
"To jsem rád. A nestýská se ti po rodině." tato otázka mě zarazila. Popravdě jsem po celou dobu ani neměl čas na ně pomyslet.
"Popravdě, jsem na ně neměl čas pomyslet, ale abych pravdu řekl, krapet se mi stýská." řekl jsem.
"Tomu rozumím." odpověděl mi její táta. Počkat, on mi rozumí?
"Vy, Vy mi rozumíte?" zeptal jsem se.
"Jistě, mám taky naslouchátko."
"Aha."
"A co si myslíš o Eli?" změnil téma. Určitě je to past.
"Elizabeth je velmi milá a krásná dívka, pane." opdověděl jsem a bál se odpovědi.
"To vskutku je. Líbí se ti?"
"Ano, pane." odpověděl jsem po chvíli váhání.
"Ale být tebou dával bych si pozor na jejího druhého tátu. Zdá se, že tě moc nemusí." dodal jako varování.
"A-ano pane."


Nechala jsem na sebe dopadat vodu a pořád jsem se červenala. Doufám, že mě otec nepřerazí. Vypla jsem vodu a oblékla jsem se do čistého. Jelikož byl víkend vzala jsem si na sebe svoje černé uzkédžíny a smragdově zelenou košily. Nasadila jsem si řetízek hada, který jsem dostala od rodičů. Když jsem vyšla ven, seděl Tazim s mým otcem na posteli. První čeho jsem si všimla, bylo, že měl Tazimpořád oblečení od krve.
" Tazime, můžeš jít do koupelny. Stačí když poprosíš komnatu a ona ti dá oblečení jaký chceš. Jo a prosím nikomu neříkej o včerejšku. Teda až na toho baziliška." schválně jsem mluvila staro-arabštinou, aby mi tát nerozuměl.

Přesunul jsem se do koupelny. Moc se mi nezdálo, že by mi to mělo dát novou asasínskou uniformu. Jednoduše jsem se vysvlékl, pouze do kalhot a napustil do umyvadla teplou vodu. Nejprve jsem umyl sebe a poté jsem se dal do praní své uniformy. Zaschlá krev byla nejhorší. Nešlo mi se jí zbavit. A jelikož jsem z části démon a ta část je na mě dost vidět, nedokáži schovat svůj ocas. Mívám ho schovaný pod tunikou, ale tu teď peru. Jen doufám, že sem nikdo nevtrhne. Jako kdybych si to přivolal někdo rozrazil dveře. Ani nevím jak, ale tiskl jsem se na vrcholu stěny ke zdi.

" Tazime, můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi neře.......co tam nahoře děláš?" zarazila jsem se. Tazim byl přitisknutý nahoře v rohu místnosti. Je pravda, že až teď jsem si všimla, že je úpně nahý. Lehce jsem zrudla a podívala jsem se jinam. Všimla jsem si, že si pral svoje oblečení. Nechápu to, vždyť jsem mu říkala, že může komnatu o jedny poprosit. No asi k nimmá osobní vztah avšak krev jde dolů špatně. Mávla jsem rukou a nechala jeho šaty očistit.

"M-mohla by jsi se prosím otočit?" zeptal jsem se a začal pomalu slézat ze zdi. Stále jsem si však dával pozor, ,abych nic neprozradil. Elizabeth se stále se sklopenou hlavou otočila a já přešel k umyvadlu, kde jsem měl již čistou, ale mokrou uniformu. Tuniku s vrchní částí jsem si dal stranou uschnout a alespoň si kolem pasu obmotal červenou látku, pod kterou jsem si schoval ocas.

Tazim mě poprosil, abych se otočila. Bože bylo mi tak trapně. Zůstala jsem stát na místě a přemýšlela jsem nad Tazimovým tělem. Měl ho úžasné. Najednou jsem uslyšela vysoké zapištění. Zvedla jsem hlavu a viděl jsem tátu jak si vyndavá hůlku.
" Počkejte tady, jdu to zkontrolovat." nařídil nám a odešel pryč. Chvíli jsem čekala, než jsem zavřela oči a zaměřila se na tátovi pocity. Byl překvapený, zamyšlěný, naštvaný a lehce cítil vůči někomu zadostiučinění. Z mé koncentrace mě vyrušil Tazim.

"Co se děje?" zeptal jsem se Elizabeth, když se místností ozvalo zapištění a její otec i s hůlkou v ruce ve spěchu opustil pokoj. Překvapeně se na mě otočila a opět její tvář nabrala červenou barvu, skoro stejně červenou jako byl můj pás. Rád bych se šel podívat ven, co se stalo, ale jen tak bez své tuniky nikam nepůjdu.

Najednou se za mnou objevil Tazim. Otočila jsem se na něj a zase zrudla. Rozhlédla jsem se po koupelně a všima si, že má mokré oblečení. Chvíli jsem přemýšlela.
" Nechceš, abych na tvoje oblečení použila sušící kouzlo? Hned by jsi měl svoje oblečení suché a mohli bychom se jít podívat co se děje." zamumlala jsem s hlavou sklopenou.

"To by bylo od tebe milé." odpověděl jsem a ohlédl se po svém oblečení. Připadal jse si, jako kdyby mi snad četla myšlenky. Elizabeth zvedla hůlku a vyslala kouzlo na mé oblečení. Z něj šla chvilinku bílá pára a nakonec bylo suché.
"Moc ti děkuji." poděkoval jsem a došel si pro své oblečení. "Jestli by ti to nevadilo. rád bych se oblékl."

Usušila jsem mu oblečení a když jen tak nenápadně zmínil, že by se chtěl obléct vystřelila jsem z koupelny jak namydlený blesk. Došla jsem ke svémů pracovnímu stolu a do kapes jsem si nastrkala několik, podle mého názoru, potřebných lektvarů. Pak jsem si kouzlem udělala zaplýtaný cop a čekala až se Tazim objeví.

Během chvilky jsem vklouzl do uniformy. Bez ní jsem se cítil zranitělnější. Nasadil jsem si čepele a zkontroloval, jestli jsem na nic nezapomněl. Když jsem byl hotový, vyšel jsem z koupelny. Elizabeth již byla i učesaná. Moc jí to slušelo. Soustřeď se pomyslel jsem si a odvrátil od ní zrak. Místo toho jsem zamířil ke dveřím.
"Co kdybychom zjistili, co způsobilo ten křik?" nadhodil jsem.

Tazim vyšel z koupelny a rovnou se vydal ke dveřím. Následovala jsem ho ven. Chvíli jsme šli po chodě než jsem uviděla táty jak stojí nad dvěma bezvládnými těly a hádají se. Přidala jsem do kroku a všimla jsem si, že se Tazim zarazil a díval se oknem ven. Také jsem se zastavila a podívala se co tam vidí. Venku lítal jednorožec, kterého každý večer krmím. Shit. Včera jsem na to zapoměla.
" Dobby." zavolala jsem a dál jsem si nevšímala rodičů, kteří tam už dávno nebyli.

Nebyl jsem moc ve střehu a mou pozornost upoutal okříddlený jednorožec. Elizabeth se na něj taky zadívala. Zřejmě patřil jí, jelikož na něj zavolala. Se zvířaty jí to nejspíše šlo.

S lusknutím prstu se přede mnou objevil Dobby.
" Co si Elizabeth přeje?" zaptal se.
" Mohl by jsi mi přinést, jídlo pro René? Obvykle to co jí dávám. Jen tentokrát prosím i trochu cukru. Musím si něco vyžehlit."
" Jak si přejte." s poof zase zmizel.
" Tazime, chceš narmit jednorožce?" zeptala jsem jen tak. Nepředpokládala jsem, že by chtěl. Nikdo se k ní moc nepřibližoval, protože byla celá černá.

Před Elizabeth se zjevil malý tvor řekl bych i podobný lidskému tvoru. To ale nechci nijak soudit. Elizabeth mi nabídla nakrmit jejího jednorožce. Díky svému zbarvení byl velmi okouzlující, i když nepředpokládám, že je to jejich klasické zbarvení.
"Moc rád." odpověděl jsem a vzal si od 'Dobbyho' mrkev. Pomalu jsem před stvoření přišel a ještě pomaleji k tomu natáhl ruku. Chvilinku jsem čekal, aby zvíře vycítilo, že jí nehodlám ublížit. Jenorožec neucukl. Podal jsem jí mrkev a ona jí spokojeně snědl.

Překvapil mě, když souhlasil. Dívala jsem se jak jí pomalu krmí. Zasmála jsem se a vzal jedno jablko.
" René." zakřičela jsem a hodila jí jablko. René ho chytila v letu. Pak jsem si stoupla i s krmením do okna a podívala se na Tazima. Vypadal lehce vyděšeně, pouze jsem se zasmála a vyskočila jsem z něho.
Elizabeth si stoupla na okno a k mé noční můře vyskočila. Okamžitě jsem skočil na okno a chystal se na skok víry, abych jí zachránil, jen jsem doufal aby nebylo příliš pozdě. Než jsem mohl skočit prolétl kolem mě její jednorožec s Elizabeth na zádach. Ohromeně jsem jí sledoval a malinko, jenom malinko se mi ulevilo, že se jí nic nestalo.

Vyletěla jsem nahoru a pak střemhlav dolů. Přiletěla jsem k Tazimovy. Hodila jsem prázdný koš oknem dovnitř.
" Tazime pojď nasedni, svezu tě." usmála jsem na něj a natáhla jsem k němu ruku.

Natáhla na mě ruku a chtěla abych k ní nasedl. Zprvu jsem váhal, ale nakonec jsem jí chytil za ruku a nasedl na koně. Letěli jsme kolem Bradavic. Střemhlav dolů, nebo naoru do mraků. Když jsme letěli okolo lesa, všiml jsem si, že poletíme nad velým kopcem nalámaných větviček, které zdobily rozkvetlé květy. I když nejsem takový typ, napadlo mě něco dábelského. Jako kdyby omylem, s perfektním načasováním jsem sklouzl z jednorožce, roztáhl jsem ruce, zpevnil tělo a perfektně jsem dopadl do středu té hromady. Zachránila mě a celého obalila. Nebyl jsem vůbec vidět.

Otočila jsem se a viděla jsem pouze jak Tazim padá dolů. Zakřičela jsem a rychle jsem letěla za ním.
" Tazime!" snažila jsem se ho zachytit, ale proklouzl mi mezi prsty. Pak už se jen ztratil v listí. Přistála jsem a vrhla jsem se do té velké hromady listí.
" Tazime, prosím Tazime odpověz mi." byla jsem vyděšená. Co když se mu něco stalo? Co když umřel. Začala jsem vyšilovat a rozhrabovat listí. Našla jsem Tazima jak leží a nehýbá se. Automaticky jsem si ho přitáhla do náruče a snažila jsem se ho vzbudit.
" Tazime, prosíííím." zanaříkala jsem a položila jsem hlavu na jeho srdce.

Schválně jsem mě zavřené oči a nehýbal se. Netušil jsem, že mě v listí najde, a tak jsem chvilinku hrál mrtvého. Položila svou hlavu na mou hruď a já ucítil její teplé slzy. Opatrně jsem nadzedl ruku a pohladil jí po zádech. Celá sebou trhla.
"Bála jsi se?" zažertoval jsem a otevřel oči. Začínám si myslet, jestli jsem to nepřehnal.

Ten idiot se mě zeptal jestli jsem se bála. Jasně, že jsem se bála. Byla jsem vyděšeá k smrti. Debil. Zamračila jsem se na něj a praštila ho co největší silou do hrudi. A pak ještě jednou.
" Ty idiote, myslela jsem si, že si mrtví. Debile." nadávala jsem mu a snažila jsem se vyhrabat z listí. Nebylo by to mé štěstí kdyby se něco nestalo. Lezla jsem zrvona přes stranu kde bylo hodně listí. Takže jakmile jsem tam přenesla svou váhou zabořila jsem se dolů a zapadla dovnitř.

"P-promiň." malinko jsem se zasmál, ale zároveň jse si připadal provinilě. Ueřila mě do hrudi. Hrál jsem ublížení. Elizabet se pokusila vylézt z listí, ale spíše do něj ještě více zapadla. Nečekal jsem až řekne o pomoc. Vzal jsem jí kolem pasu a vtáhl ven. Neím, co to do mě vjelo, ale přitál jsem si jí blíže k sobě a po zádech jsem opět spadl do listí i s Elizabeth v náruších a letmým úsměvem na rtech.

Tazim mě vytáhl ven a pak následně jsem se zase bořila v listí i když tentokrát jsem zády byla opřená o Tazima. Ač jsem nechtěl tak jsem se zasmála. Přetočila jsem se v jeho objetí tak, že jsem teď na něm ležetla.
" Opravdu jsi v pořádku?"

"Já jsem, a co ty?" opotal jsem se stále s úsměvem. Byli jsme si téměř blíže než kdy dřív. Lehoučce jsem si jí přitáhl ještě blíže. Její rty, byly téměř u těch mých. Zdálo se, že jí to nevadí. Již, již se naše rty málem dotkly, když začalo veškeré listí a květy lítat vzduchem. Schovala svou hlavu k mé hrudi a já si dal ruku před oči. Když vítr ustal, leželi jsme pouze už na větvičkách a před námi stál její okřídlený jednorožec a nespouštěl z nás oči. Taková pitomá kobyla. Ani neví,, co zkazila.

Začal foukat vítr. Přitiskla jsem se k Tazmovy a zabořila do něj hlau. Když jsem zvedla hlavu tak Tazim koukal někam za mě. Podívala jsem se tím směrem a tam stála René. Pitomá kobyla. Pomyslela jsem si. Líbla jsem Tazima na tvář a nasedla na ní. Pak jsem jen počkala než si Nasedne Tazim. Doletěli jsme zpět do hradu a vydali jsme se bok po boku do komnaty nejvyšší potřeby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama