V zajetí Bradavických démonů - 7

17. srpna 2018 v 14:05 | Safimary
Tak a zase pokračování doufám, že se Vám povídka líbí.

Zpět u hlavní dvojice

Netušil jsem, kam jsem běžel, ale bylo mi to v podstatě jedno. Hlavně aby to bylo co nejdál od lidí. Nakonec jsem se dostal na dost vysokou věž. Otevřel jsem dřevěné dveře a ocitl se na otevřeném prostoru, jehož okraje zdobilo nškolik sloupů. Trochu mi to připomínalo domov. Věž v pevnosti, ze které jsme prováděli skok víry. Posadil jsem se na okraj, opřel se o sloup a spustil nohy dolů. Ani jsem se nepokoušel schovat svůj ocas. Stejně mě tu nikdo nebude hledat. Určitě mě teď musí nenávidět. Ani bych se jí nedivil. Povzdechl jsem si a sledoval orla, jenž kroužil kolem školy. Kéž bych mohl stejně jako on jen tak odletět.


Jen co jsem utekla vyrazila jsem najít Tazima. Hledala jsem všude, ale nikde nebyl. Proměnila jsem se v orla a letěla kolem hradu. Najednou jsem ho spatřila. Seděl na vrcholku astronimické věže a vypadal tak smutně. Okamžitě jsem si to namířila k němu. Ještě před přistáním jsem se proměnila zpět a povalila Tazima na zem.
" Mám tě."

Byl jsem tak zadumán v myšlenkách, že jsem si ani nevšiml překvapivého útoku od Elizabet. Nevím jak se tam dostala, ale najednou mě prostě poavalila na záda. Bohužel, nijak jsem neměl náladu... řekněme na nic. Skláněla se nade mnou. Na moment jsem jí pohlédl do těch jejích očí a hned stočil hlavu na stranu. Nesnesl jsem to pomyšlení, jak jsem jí musel zklamat.

Tazim se na mě omítal podívat. Nevěděla jsem proč. Vzala jsem ho jemně za tváře a otočila ho k sobě.
" Tazime jsi v pořádku?" zeptala jsem se, ale Tazim mi neodpověděl. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na jeho pocity. Cítila jsem vztek, rohrořčení, hanbu a zklamání.
" Co se děje? Jsi naštvaný na tátu? jestli chceš můžeš mu jednu vrazit." usmála jsem se na něj a pomalu si začala sedat.
" Jenom, hmm, mám jednu prosbu. Můžeš klidně odmítnout jestli nebudeš chctít. Mohl by jsi mi ještě jednou ukázat tu tvojí démonskou formu? Chtěla bych ji vidět a, umm, sáhnout si na tvoje rohy." zamumlala jsem celá červená.

"Nejsem naštvaný na tvého tátu... možná trochu,... ale spíše na sebe." zamumlal jsem a snažil se vyhnout očnímu kontaktu. Když se posadila, posadil jsem se i já a odtáhl se od ní k jinému sloupu, o který jsem se opřel.
"Je to hlavně kvůli mě... jsem monstrum a to nezměním." řekl jsem nakonec sklesle.

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Monstrum?!
" Tazime? Kde jsi něco takového vzal? Vůbec nejsi monstrum. Náhodou mě docela fascinuješ a vypadáš skvěle ve své druhé podobě." snažila jsem se ho povzbudit a přisunula jsem se k němu blíže.

Již jsem se ani nepokoušel uhnout. Její slova mě dojala, ale i tak. Nemohu změnit to čím jsem.
"Nikdy nebudu jako normální člověk. Vždy budu moset schovávat své schopnosti... a nakonec stejně ostatní zraním."

" No a co, že nebudeš jako normální člověk? Tazíme já jsem čarodějnice, umím kouzlit, věř mi to není normální. A navíc umím se změnit v ptáka a to taky není normální. A když ty někoho zraníš, nebude jen štěstí, že mě budeš mít po ruce? Umím docela dobře léčit hmm? Jo, a přede mnou, mojí rodinou a tvojí rodinou nebudeš muset schovávat vůbec nic." zašetala jsem jemně a ještě více jsem se k němu přiblížila.

"Vážně si tohle myslíš?" zeptal jsem se o po dlouhé době jsem se podíval do jejích zelených očí. Byly plné upřímnosti a naděje, která se tak často nevidí.
"Vážně o mě nepřemýšlíš jako o příšeřě?" zeptal jsem se znovu s nadějí v hlase.

Cvrnkla jsem ho do čela a následně jsem mu na něj dala pusu. Toto gesto jsem se naučila od táty, když jsem byla malá. Často to dělal, když jsem řekla něco špatného.
" Tazime, nebudu ti lhát. Líbiš se mi a to, že jsi démon neznamená, že jsi příšera. Víš co byla příšera? Tan bazilišek. Né ty." vzala jsem jeho hlavu do dlaní a jemně jsem se na něj usmála.

První gesto jsem moc nechápal, ale její slova mě hřála u srdce. Vzala mou hlavu do dlaní a usmála se na mě. Jemně jsem jí chytil za ruku a lehce se pousmál.
"Taky se mi líbíš a moc." odpověděl jsem a ucítil, jak mi rudnou tváře.

Přisunula jsem se ještě blíž a sedla si na Tazimovy nohy. Lehce jsem se předklonil a prohrábla jsem mu rukou vlasy. Měl je tak husté. Srdce mi bylo jak na poplach. Chtěla jsem Tazima políbit a strašně moc. Slibovala jsem krutou pomstu tomu kdo by nás teď vyrušil.

Byl jsem jí ještě blíž než předtím. Teď to nešlo vydržet. Témě jsem cítil její dech. Její omamnou vůni. Již jsme se dotýkali nosy. Nakonec se to stalo. Naše rty se konečně setkaly. Ani nedokáži popsat všechny ty pocity, které cítím. Zavřel jsem oči a nechal instinkt dělat své.

Konečně se stalo to co mělo. Děkovala jsem všem bohům za to, že nás nikdo nevyrušil. Ten polibek byl kouzelný. Chtěla jsem víc. Přitiskla jsem se celým tělem na Tazima, když v tom někdo otevřel dveře.

Když jsem si myslel, že to nebude lepší, otevřeli se dveře. Okamžitě jsem se odtáhl od Elizabeth. Ve dveřích byli obě naše rodiny a všichni na nás civěli. Teˇb tu vážně raději nebyl.

Když jsem se podívala na narušitele okamžitě jsem přimrzla. Rychle jsme se s Tazimem postavili.Přemýšlela jsem jak z toho ven. Najednou mě něco napadlo. Můžu se přemístit. Nenápadně jsem vzala Tazima za ruku a chtěla jsem udělat asistované přemístění.
" Elizabeth Lily Snapeová, ať tě to ani nenapadne. Jakmile se přemístíš, budeš mít zákaz chodit ven a dostaneš omezující náramek. (na magii)" zahřměl můj taťka. Sklopila jsem oči, ale ruku jsem nechala tam kde byla.
" Oh, vás tady je. Taky sem chodíte přemýšlet? Je to dobré na pročištění mysli." Od někud se objevil Brumbál a tak záhadně jak příšel tak i odešel.
" Pápá." zamával nám. Chvíli jsem ještě koukala na místo kde zmizel Brumbál než jsem se rozesmála. Můj taťka to nevydržel a začal se smát taky. Uklidnila jsem se až potom co jsem pohlédla do tátovi(severuse) tváře.
" Můžešmi vysvětlit kde jsi. Člověk se o tebe strachuje a ty se tu zatím muchluješ?" vyjel na mě táta.
" Tati, byla hlavně tvoje chyba, že jsem šla pryč." táta se na mě nesouhlasně podíval než nás přerušil Darim, který hlasitě vykřikl jako kdyby si teprve teď něco uvědomil.

"Tazim má holku! A dokonce se líbaj." křikl překvapeně můj připitomělej bratr Darim. Mě zrudly špičky uši a skoro v místnosti nemohli uvěřit jeho stupiditě. Sef se tvářil, jako kdyby tu raději nechtěl být. Já se mu nedivím.
"Ehm, tati, abe, co tu děláte?" zeptal jsem se.
"Přišli jsme tě odvést domů. Co ty tady děláš." chytil se slova Malik.
"Já... Nevydařil se mi lektvar. Objevil jsem se zde a tady Elizabeth mi jenom pomáhala." snažil jsem se to vysvětlit.
"Tak pomáhala?..." ab ke mně přistoupil a šeptem pokračoval. "... Hlavně se k ní moc nevaž a neudělej jí dítě. Jelikož půjdeme domů." poslední větu už řekl nahlas.
"Abe. " nemohl jsem uvěřit tomu co jsem slyšel. Jen jsem se modlil, aby to Elizabeth neslyšela.

Tatimův bratr začal pokřikovat. Lehce jsem zrudla. Následně Tazimův otec mu něco zašeptal. Tazim zrudl ještě více. Nechápala jsem o co jde.
" Elizabeth, pojď. Tazim se vrací domů. A ty máš domácí vězení. Do konce tvého života." dodal jen tak taťka. Povzdechla jsem si a podívala se na Tazime. Došly jsme zpátky ke komnatě.

" Umm, nepotřebujete nějaké přísady? Tazim říkal, že se sem dostal pomocí lektvaru tak mě napadlo jestli něco nepotřebujete." zaptala jsem se a podívala jsem se myslím na Aba. Měla jsem z něj strach a asi nebyl moc nadšený z toho, že se mi líbí jejich syn.

"Ta dívka má pravdu. Maliku, doufám, že jsi si s sebou vzal náš lístek na zpáteční cestu." obrátil se ab na tátu . Ten okamžitě lehce zpanikařil.
"Maliku?"
"No, jak jsi spěchal, tak jsem nestihl připravit další."
"To si ze mě děláš srandu."
"Tak jsem si jistý, že je tu i jiné řešení." snažil se z toho vybruslit.
"To by mě zajímalo jak. Jsme ztraceni a nedostaneme se domů." zprvu naštvaný Altair se pomalu začal hroutit k zemi. Usuzuji to k nervovému vypětí.

" Prosím uklidněte se. Jeslti si váš manžel pamatuje postup a přísady, všechno můžeme v klidu udělat tady." snažil se je uklidnit tatínek. Pak po mě hodil pohledem, který mi jasně říkal: Jdi ho uklidnit. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Co si jako myslí? Že jsem sebevrah? Záporně jsem zakroutila hlavou. Taťka mi posunkami naznačil, že jestli to neudělám, týden si nesednu. Poraženecky jsem sklonila hlavu Tazimův otec byl velmi děsivý, ale za chvíli odejde za to můj taťka ne. Přístoupila jsem k Altairovi a jemně se dotkla jeho ramene. Vypustila jsem uklidňující impulz a když jsem cítila, že je zase v klidu a k dašímu zhroucení nedojde uskočila jsem od něj.
" Tak to by jsme měli. Prosím pojďte zatím k nám. Posadíme se, něčeho se napijeme a v klidu to vyřešíme." rozhodl Harry, protože Severus se k ničemu neměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama