Normal

Ps:miluji tě

10. listopadu 2017 v 20:23 | Rosemary
Ahojte lidičkové Safirika se omlouvá, ale má toho bohužel teď moc a tak je tu malá jednorázovka. Pozor jedná se o smut. Tak snad se Vám bude lbit s láskou Rosemary.



" Hej Armine, pamatuješ si naše poslední chvíle?" zeptal se muž s plačící tváře. Vypadalo to, že čeká, až mu někdo odpoví.
O NĚKOLIK TÝDNU DŘÍVE
" Opravdu je mi dobře." Zamumlal už posté Armin.
" Ano, sice mi to říkáš už posté, ale nevypadáš nejlépe." Starostlivě odvětí Christian.
" Ale opravdu je mi dobře jen jsem trochu ospalý."

Za svitu měsíce

28. října 2016 v 20:00 | Safirika
Ahojte,
už se nám blíží halloween, kdy ožívají všechna monstra a nadpřirozená stvoření, tak tady máte jednu povídku. Sice se úplně netýká halloweenu, ale to nadpřirozeno jí rozhodně nechybí. Doufám že se vám bude líbít. Safirika


Byla zrovna půlnoc, když se Connor líně poflakoval po lese a hledal něco k snědku. V lese bylo úplně mrtvo. Nikde ani živáčka. Cestou se dostane na svou oblíbenou louku, na které rád pozoruje hvězdy a nikdo mu tam nemohl vyčítat, že vyje na měsíc. Navíc na téhle louce teče potůček s tou nejlepší vodou v okolí. Tato noc však byla něčím výjimečná. O tomhle místě totiž věděl pouze Connorův bratr a nikdo jiný. Na jeho místě stál cizí osoba. Nevěděl kdo to je a ani co dělá na Jeho místě, ani nepoznával jeho pach. Musel zjistit kdo to je. Pomalu se k té osobě začal plížit. Ta osoba si ho však všimla a prohlížela si ho svýma jasně modrýma očima. Šlo poznat, že jde o muže. Connor se zastavil a varovně zavrčel. Muž se na Connorovo varování akorát pousmál a naklonil hlavu, ale jinak se ani nepohnul. To přišlo Connorovi ještě zvláštnější, jelikož vždy když potká lidi, tak okamžitě utíkají, nebo na něj míří zbraněmi. Tenhle nic. Opět se k němu začal blížit. Jak se blížil, všímal si více věcí. Třeba že ten muž má na sobě baloňák s rudou kravatou. Muž v baloňáku si klekl a lehce natáhl ruku. Čekal, co bude vlk dělat. Vlci pro něho byli totiž úplně něco fantastického. Vlk byl téměř u něho a nedůvěřivě na něj hleděl svýma jantarovýma očima. Connorovi se tento muž velmi zamlouval, i když ještě nechápal proč. Možná kvůli jeho pachu, nebo očím. Nebo snad kvůli jeho zvláštnímu chování. To nevěděl, ale toužil po jeho blízkosti. Toužil, aby ho pohladil. Už už by se mu to vyplnilo nebýt dalšího vlka, který vystartoval po klečícím muži. Málem by se do něho zakousnul, kdyby se muži neobjevila šedá křídla a v mžiku neodletěl. Connor po něm ještě chvilku zasněně koukal a v hlavě mu proběhlo slovo anděl. Pak se ale zaměřil naštvaně na vlka, co tuto krásnou chvíli zničil.

Na ostří mačety

9. září 2016 v 12:00 | Safirika
Yaoi
Ráda bych se ještě předem omluvila za chyby a za to, jestli se ztrácíte v časech. Dost často se to stává a já bych se tak chtěla předem omluvit. Safirika


"Za těmito mřížemi se nachází jeden z nejhorších zločinců světa. Vážně jste si jistý, že potřebujete zrovna jeho?" zeptal se postarší dozorce toho nejpřísnějšího vězení, které však čítalo pouze jednoho jediného vězně.
"Je jediný, kdo mi s tím dokáže pomoc. Snad nechcete, aby to dopadlo špatně. Zvlášť, když mám pověření přímo od prezidenta." odpověděl krátkovlasý blonďatý mladík s hnědýma očima v obleku na míru, který však nosil volně bez kravaty.
"Jak myslíte." zabrblal dozorce pod vousy a přešel k ovládacímu panelu nacházející se hned vedle obřích titanových dveří. Zadal poměrně dlouhé heslo a následně musel ještě projít očním skenem. Dveře se s skřípotem otevřely, a odhalily tím výhled do úzké chodby na jejím konci nebyla zeď, nýbrž mříže. Kdybyste se po té chodbě dobře rozhlédli, všimli byste si dvou kamer u vstupu, pod kterými byly automatické kulomety.
Oba dva muži došli k mřížím, ale přesto si od ní udržely minimálně metrový odstup.
"Mluvení nechte na mě. Ještě ani nevíme, jestli se s námi bude chtít bavit." zašeptal dozorčí mladíkovi vedle něj. Ten se pouze ušklíbl.

Narozeninový dárek

1. dubna 2016 v 22:49 | Rosemary
Hvízdání ptáků je to jediné, co slyším. Už jsem zde zavřený tři měsíce. Nevím, proč tu jsem, ani kde jsem. Jediné, na co si pamatuji je, že pro mě přijela dodávka a pak už mám totální okno. ,,Naru Misaky, vstávat, jde se za šéfem."
Oh jo, to mluví na mě.
Vstanu a bez jakýchkoliv zbytečných otázek se vydám k muži stojící u dveří. "Máš štěstí, červe! Možná se odsud konečně dostaneš," řekne mi s úšklebkem na rtech.
Tak štěstí říkáš, jo?
Vyjdeme ven a já se poprvé za dlouhou dobu podívám na krásnou modrou oblohu. Nevím proč, ale vyvolává to ve mně příjemné pocity. ,,Hej přestaň vejrat a nasedej, jinak tě sem dotáhnu." Dojdu k autu a nasednu. Betonovou budovu, kde mě drželi, necháváme za sebou. ,,Promiň červe, ale bylo by špatné, kdybys věděl kam tě odvezeme, takže dobrou noc."
Cože?
Najednou ucítím něco studeného na hlavě a pak si už opět nic nepamatuji.

 
 

Reklama